Tajemství Vesmíru

Překvapení

Za chvíli otevřel oči. A co nevidí. Rufus byl velmi zmatený "To jsem doma. ?" Řekl. "No hvězdy tu jsou jako u nás, planety tu jsou jako u nás. Já jsem opravdu doma." Byl tak rád. Málo komu se podařilo přežít cestování červí dírou. Většina bytostí, které se o to pokoušeli, už se nikdy nevrátili. Letěl tedy směrem na svojí planetu. Těšil se jak to bude všechno vyprávět a bude za velkého hrdinu. A tak přistál na poli. Kolem něj nebylo široko daleko žádné obydlí. "Jaktože mě nikdo nevítá?"
"Vždyť pět dní už ubylo.
No ovšem určitě jsem přistál špatně, ale do toho pekelného stroje se už nevrátím." A tak se vydal pěšky.
"Jak dlouho jsem tam mohl být? Spousta věcí se tu dost změnila. Vůbec to tady nepoznávám. To určitě jak jsem měl ten problém tak jsem tam byl dýl." Za chvíli došel do vesničky. Z dálky se ozývala hudba. "Tam určitě čekají na můj přílet." řekl Rufus a šel směrem za hudbou. Čím blíž šel tím víc se zvuk zvyšoval. Rufus se hned zarazil. Tenhle typ hudby vůbec nezná, už mu to bylo moc podezřelý. Pomaličku se blížil vesničkou k znějícím písním. Proplétal se skrz obydlí které ještě nikdy neviděl. Hrozně se bál. Šel tmavou uličkou se starýmy baráky a skleněnýmy lucernamy, které svítily zakouřeně žlutým světlem.
Najednou vykřikl. "Ááá do jasmínových vousů! Co jsi zač?"
před ním stojí malá drobounká holčička. S krásně hnědými vlásky sahajícími až po kolena. Rozevlátý slabě foukajícím větrem. Brčalově zelené oči, které kontrastují se zarudlými tvářičkami. Měla malou pusinku s uzkými rty. Tělíčko ji zkrývaly šatičky zdobené malými hvězdičkami. Bílé punčošky a lesklé červené střevíčky. Holčička potichu a koktavě řekla. "Já-a jsem jsem Au -Augustýnka." "A co děláš na naši planetě?" Zeptal se Rufus. "Na Vaš-š-ší co?" zeptala se Augustýnka. "Na planetě. Co jsi za druch, kdo jsou tví ridiče, co tady chceš?" začal ji vyslýchat. Tady bydlím už 6 let. A nikdy jsem tě tu neviděla. Odpoví holčička. Rufus si už uvědomil že asi neni na správném místě.