Skončila První invaze. Ve stanici metra, kde jsem se schovávala, stál u východu chlapec. Vytáhlý blonďák, zmatený, se slzami v očích. Došla jsem k němu. „Jsi tu sám?" Přikývl a pak se mi prostě vrhl do náruče. Když se vybrečel z nejhoršího, vzala jsem ho k sobě. Napořád.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Byl jsem úplně zoufalý." Jeho hlas je o maličko chraplavější, než obvykle. „A najednou vysvitlo slunce a tys promluvila. Maminka... moje matka... když jsem byl malý, říkávala mi, že každý má anděla a ten přichází v záři jako je od slunce. Víš, že jsem si na chvíli myslel, že jsi anděl?"
„A já zase, že jsi zjevení. Kdybys věděl, co slunce dělá s tebou..."
Neklidně se zavrtí. Vím, že chce něco říct. Znám ho až příliš dobře, tak mlčím. Stačí počkat a vyletí to z něj za chvíli samo.
„Víš..." Odmlčí se. Ne, nevím, odpovím mu v duchu. Copak? „Mockrát jsem přemýšlel... ty lodi..."
„Ano?" Začínám tušit, kam míří. Slyšela jsem to už mockrát. Ti, kteří ztratili své příbuzné, své milované se nakonec vždycky začnou ptát. Nemohli by mě vzít za nimi? I kdyby třeba do otroctví! I kdyby do smrti!
„Třeba bych mohl..."
„Třeba. Ale třeba taky ne. Myslíš, že o tom sama nepřemýšlím? Podívej, už dávno jsme se shodli, my přeživší, že kdyby někdo někde tam nahoře žil, přišel by na způsob, jak nám to dát najevo. Nebo jak utéct. S čím můžeme počítat? Únos za účelem získání pracovní síly nebo únos za účelem získání potravy... a ano, jistě, můžou to být andělé a vzít nás do ráje."
„Dobře, vypadá to jako lov. Proč ale nechávají na pokoji většinu zvířat?"
„To nevíme. Může být, že lidské maso má pro ně nějaké specifické výživové hodnoty. Nebo jim prostě chutná. Nebo jim jde o nějakou chemickou sloučeninu, hormon, enzym..."
„Hm." Zívne. Je chytrý, ale pozornost obvykle dlouho neudrží. A určitě ne teď, po dvou hodinách zkoumání jakou maximální rozkoš můžeme jeden druhému způsobit. „Jak asi vypadají?"
„Jako velké zelené mozky na pavoučích nožičkách!" zasměji se. „Nebo třeba jako krásní motýli, ovšem s tlamou plnou zubů!"
„Kdyby vypadali jako já..." Znovu zívne. „A musela sis mě vybrat... poznala bys mě?"
„Tebe? Kdykoli a kdekoli." Jemně ho hladím po čele. Usíná, stulený v mé náruči. O moc déle to nevydržím a ani nevím jak se mi podaří usnout.
Budíček ve dvě ráno, víc než příjemný. O hodinku později znovu usínáme.
„No tak!" zabručím, když zase o něco později cítím jeho ruku, sunoucí se neomylně k místu, kde může zažehnout požár. „Kolik je vůbec hodin?"
