BATTLE OF EVERMORE

Díl šestý

„Kdes byla tak dlouho? Už se mi začínalo stýskat!"

„Povinnosti!" Svlékám si kalhoty a vlezu si k němu. „Měl by sis sundat ty džíny, studí..."

Přitáhne mě k sobě a políbí na čelo. „Myslíš, že bych měl?"

„Není už pozdě se takhle ptát?" odpovím, zatímco mu rozepínám zip.

„Lituješ toho?"

„Čeho?" Nechám kalhoty kalhotami a lehce ho kousnu do ucha. Zasměje se. Ten smích, ten mi bude chybět snad nejvíc.

„Že jsi mě tehdy nezastavila."

„Ano." Vím, že je na mou upřímnost zvyklý a lež by mu ublížila mnohem víc. „A ne. Tahle rovnice nemá jedno řešení."

„Mám to stejné. Občas tě proklínám, svaluju na tebe všechnu vinu, byla jsi dospělá, mělas mě zastavit, a tak dál... a pak zase obviňuju sebe, měl jsem tě ctít a chovat se slušně, tys mi nikdy nezavdala žádnou příčinu, abych si myslel, že..." Odmlčí se.

„Že tě chci? A víš, že do té chvíle jsem na to ani nepomyslela? Myslela jsem si to, co vždycky. Že jsem stará, ošklivá..."

„Jsi blázen!" Zasměje se Robert. Zadívá se na mně a já si znovu uvědomím, že mi brzy bude čtyřicet a on mě může srovnávat s těmi mladými... Jako by mi četl myšlenky, lehce mi přejede rukou po tváři. „Ano, jsi starší. A ano, měl jsem mladší a možná i hezčí, já nevím. Žádná z nich ale není jako ty. Nevím, co je to za kouzlo..."

Řekla bych to, ale to musíš ty sám. Už dávno nejsi chlapec. Ty ruce, co teď bloudí po mém těle, jsou velké a horké a přesně vědí, co se mi líbí. Ano, přesně tohle... tady... a tam... ještě chvíli se nechám hýčkat a pak ti to oplatím. Mám ruce, rty, jazyk a na tvém těle je tolik míst... mám ráda tvou vůni, chuť...

Místnost 5eδ levá IV naplní sténání a výkřiky. Pohyby prudké i pomalé, dáváme a bereme... líbá mě a já mu sténám do úst, pouštím ho k sobě, do sebe, chci ho a on to ví, ale stejně mu to řeknu... máme tolik času působit tomu druhému rozkoš a tolik touhy to dělat, že se až zalykáme. A než přijde zklidnění, ponoříme se do té propasti snad stokrát.

„Nechci odejít!" zamumlá rozespale. Ležím s hlavou na jeho hrudi a potem slepené chlupy mě lechtají na tváři. Poslouchám, jak se mu zpomaluje tep. „Nemusíš." odpovím lehce. „Je to zatím jen projekt."

„Ty chceš, abych šel." řekne trochu zřetelněji. K čertu! Zná mě. Moc dobře. „Kvůli mně. Kvůli sobě. Ale já se bez tebe utrápím!"

„No tak!"

„Sián!" Jak je to dlouho, co mě oslovil jménem? Co mi kdokoli řekl jménem. Ano, já vím. Znáš mě skoro celý život. Byla jsem tu, když jsi ztratil a nechceš ztratit znovu. Udělala bych pro tebe cokoli. „Nechci tě ztratit. Pokud mě převelí, při příští Invazi zjistím, kde jsou mí rodiče!"

„To je vydírání!"

„Jo. Je. A je mi to fuk. V lásce a válce je vše dovoleno. A tohle je láska i válka."

„Roberte..." Co mám říct? Aby se zamyslel. Aby si uvědomil, kde jsme. A v jaké době žijeme. Jak to, že všichni ostatní mlčí a poslouchají? Co vlastně vede dobrovolníky k Odchodu? Nejsou to nakonec třeba milenci, kteří bez sebe nemohou žít? Brala jsem všechny podle sebe – ochotné odložit osobní zájmy, potlačit emoce, udělat co je jejich povinností. A mezitím... možná jsme to měli udělat všechno jinak. Jak říkal Robert, vždycky se najde jisté procento mužů, kterým je to jedno... „A jak si to vůbec představuješ? Za deset let mi bude padesát, budu stařena..."

„A co jako?" Najednou je vzhůru. Otočí se na bok. Já zase na záda. Moc dobře vím, že moje prsa už nejsou, co bývala a takhle vypadají aspoň trochu hezky. „Mně na tom přece nezáleží. A záležet nebude!"

„To říkáš teď."

„Proč jsi tak zatraceně tvrdohlavá?"

„Byla jsem někdy jiná?"

Mlčí. Byla. Oddaná, zblázněná, bláhová, snila jsem. Ale bolest mě vyléčila. Možná jsem hlavně jemu měla víc opakovat, že je to nemožné.

„Já to vzdávám!" zafuní a praští sebou do postele. „Tebe prostě nepřehádám!"

„To nejspíš ne. Ale já se nechci hádat. Chci se cítit příjemně unavená a stulit se ti do náruče, můj báječný velký muži, a užít si každou vteřinu, kterou máme."

„Moc jich nezbývá." Nedá si pokoj! Je čas na povzdech a nesouhlasné zavrtění hlavou. „Tak si je nekažme, prosím!" dodávám.

Mlčí. Aspoň neodporuje, i když je mi jasné, že přemýšlí o tom, jak mě přesvědčit. Znovu se mu uložím do náruče a vzápětí cítím jeho paži na ramenou. Je to tak příjemné. Chci to takhle napořád. Nedokážu se ho vzdát. Špičkami prstů mu přejíždím po hrudi. Něco zabručí. Usíná. Dobře... můj chlapec vyrostl v muže a je čas, aby opravdu odešel z domu. Musím ho nechat jít. A taky trochu spát...

Den třetí. Vstávám v půl šesté. Robert tvrdě spí. Budit ho nebudu. Až se snídaní. A nějak hezky. Hodně hezky.

Ve velíně vše v pořádku. Nic se neděje, nic se nestalo, lodi pořád trčí na nebi. Oskar s Oliverem vtipkují. Konference bude v pět. „Vrať se nahoru, Dračice, to je rozkaz." zahalasí Oliver a obratně se vyhne pohlavku. „Víš co? Vážně ti to svědčí!" řekne a vypadá náhle smutně. „Tak trochu vám to závidím... a je mi vás opravdu líto."

Přikývnu. „Má proč být. Díky." V kuchyni vyzvednu snídani – ještě teplý jablečný koláč – a nezbytnou kávu. Odpoledne případně doplníme vodu do lednice.

Místnost je prázdná. Složím snídani na jedno z lůžek. Zmizel ručník a toaletní potřeby. Dobrý nápad. I povlečení by potřebovalo vyměnit, zastavím se pro něj ve skladu. Představím si, jak stojí ve sprše a po těle mu stékají kapky vody a mám dojem, že si budu muset dát hodně studenou sprchu.

Je brzo ráno, budíček bude až za patnáct minut, takže společenská místnost je skoro prázdná. Cvičně obejdu i WC, zdá se, že je všechno v pořádku. Zamilovaná, nešťastná, zmatená– pořád jsem hlavně Dračice, Véčko pevnosti Dún Mithrandir. Ve sprše jsem sama. Rychle umýt, seběhnout do skladu a ve chvíli, kdy s náručí plnou voňavého a čistého prádla přiložím kartu ke čtečce, zazní budíček.

„Mám hlad!" vybafne Robert, sedící na posteli.

„Taky ti přeju dobré jitro, miláčku!" Zavřu a zamknu a hodím mu balík ložního prádla. „Takhle všechno pokazit!"

Udiveně zvedne obočí a zazubí se. „Co jsem provedl a jaký bude trest?"

„Měla jsem v úmyslu probudit tě, až se vrátím...." usměju se na něj. „Nějak hezky. No a trest je, že tě neprobudím."

Hodí sebou na postel a začne teatrálně chrápat. Vždycky mě uměl rozesmát. Natáhnu se vedle něj a přejedu mu rukou po hrudi a břiše až ke kalhotám. Zachvěje se, když ho pevně a opatrně sevřu. Reaguje rychle. Pokaždé mě to znovu překvapí a potěší. Hladím ho, dokud nezasténá. „Čas vstávat!" zašeptám. Líbám ho na tvář, na krk, do důlku mezi klíčními kostmi. Lehce ho koušu do ušního lalůčku a chvíli si pohrávám s jeho bradavkami. Když se konečně dostanu dolů, rozepnu mu kalhoty a dotknu se ho rty. Okamžitě sebou trhne. Cítím na jazyku tu známou chuť. Tak rychlé to bylo tehdy, když ti bylo patnáct, pamatuješ?, ptám se ho v duchu. A vzpomenu si, kolikrát se to stalo mně, když jsme se líbali, hladili, mazlili a já mu pak dala všechno, sotva se mně dotkl. Nemluvě o chvílích, kdy jsem explodovala slastí v okamžiku, kdy si mě vzal a každý jeho pohyb tu extázi jen zvyšoval a prodlužoval.

„No a já jsem už po snídani!" zasměju se a natáhnu se vedle něj. „Hmmmm." odpoví. Teď z něj pár minut nic rozumného nedostanu. Hladím ho, hraji si s jeho vlasy a dovolím si na chvíli být zamilovaná. Jsem jen tvoje a nikdy nebudu patřit jinému, bez ohledu na to jak daleko budeš. Cítím jeho ruku na boku. Copak? Zvedne se a zaútočí on. Silný a divoký. Ano... přesně tak...ber si to, všechno... radši mě zabij, než tě přinutím odejít, prosím...

Bouře utichá. Chvíli popadám dech. A pak usínáme. Jako na povel.