Přeživší [Vlčí láska 2, ✔️]

Prolog

Bílá vlčice pohlédla do žlutých očí své nejlepší přítelkyně. „Storm," hlesla. „Storm, musíš pro mě něco udělat."

„Cokoli," slíbila jí okamžitě šedočerná vlčice. „Ale Altiro – Vlčí duchové, nevypadá to vůbec dobře. Musím někoho zavolat! A když ne Daitora, tak Sharow nebo Spring, ty už mají s vlčaty zkušenost."

„Ne!" namítla okamžitě. „Nikoho nevolej." Zvrátila hlavu dozadu a hlasitě vydechla. Lehla si na bok a zrychleně oddechovala.  Bolestivě vykřikla, když ji vlčata zevnitř nakopla do břicha.

Storm ťapkala kolem ní, oči vytřeštěné hrůzou, uši vztyčené, čenich rozšířený a ocasem neklidně škubala. 

Altira zavřela oči a sykla při dalším záškubu. Břicho měla stažené křečí. Najednou zalapala po dechu, bolest pominula a...

A vedle ní se svíjela jedna malá, chlupatá kulička. Vlče se okamžitě přisálo ke strukům a začalo pít. Altira i Storm jen vyjeveně zíraly na to stvořeníčko. 

„To by... to by nemělo být možné," zašeptala Storm. Těkala pohledem mezi Altirou, malým vlčátkem a Altiřiným břichem. Porodit jenom jedno a ostatní ne?

„Ale stalo se to." Bílá vlčice začala vlčeti olizovat kožíšek. Až teď se na něj pozorně podívala. 

Záda a hlavu měla černou, břicho a tlamu zase bílou. Kolem pravého oka měla bílý flíček. Zatímco přední tlapky byly bílé, zadní černé. Matka si v duchu oddychla, že zdědila rysy obou rodičů. 

„Jak se bude jmenovat?"

„Nevím," přiznala Altira. „Žádné jméno z mého snu mi nesedí."

„Co třeba Daira?" navrhla Storm. Altira se na ni tázavě podívala. „Daitor a Altira. Daira," vysvětlila. 

Bílá vlčice shlédla na své vlče. Daira. Váhavě naklonila hlavu na stranu. „Souhlasím. Bude to Daira." Chvíli bylo ticho. „Storm, nikomu to nesmíš říct. Rozumíš? Nikomu."

Šokovaně zavrčela. „Cože? Jak chceš propašovat vlče do tábora, aniž by si toho někdo všiml?"

Altira se neklidně ošila. „Protože se s ním do tábora nevrátíme. To, co ti teď povím, bude šílené, ale já už jsem se rozhodla." Nemeškala a potichu jí vysvětlila svůj plán. Nastalo dlouhé ticho přerušované oddechováním vlčete.

Nakonec Storm promluvila: „Vyhovím ti, Altiro. I když to nechápu. Proč to chceš Daitorovi tajit? A jak ses mohla uchýlit k takovému řešení?"

Vlčice nespouštěla zrak ze svého vlčete. „Protože si myslím, že vím, kdo je ten tajemný vlk z Daitorova snu. Proč je mu jeho hlas povědomý. Myslím si, že je to můj bratr. Storm, jestli mám pravdu, z tohohle souboje nevyjdu živá. A já chci, aby alespoň jedno mé vlče přežilo. Chápeš to?"

Šedočerná vlčice přikývla. „Vždy při tobě budu stát, Altiro. A i když je tohle šílené, budu tě podporovat."

Hleděly na sebe. Mlčeli, avšak nebylo třeba plýtvat slovy. Položily by za tu druhou život. Byly ochotné riskovat. Storm věděla, že od teď už bude všechno jiné. 

Protože teď skrývala nejedno tajemství.

Nereálné? Možná. Ale vědecky potvrzené to není. A i kdyby bylo, mě je to jedno, protože tohle je příběh a fantazii se meze nekladou. ^^