Unbroken

V sluchátkách zní Black Veil Brides a já sedím na mostě se zapálenou cigaretou, kolem mě procházejí davy lidí, kteří si mě přeměřují pohledem a samy sebe se ptají kolik mi asi je let a já jim myšlenkovitě odpovídám, že málo na to abych kouřila.

Dál ignoruju ty nenávistné pohledy a snažím se přenést přes všechno co se těď kolem mě děje. Bezvírazně se dívám na display mého mobilu a přeskakuji písničku Love isn't always fear, zapaluji další cigaretu a snažím se nemyslet.

Zvedám se a odcházím z mostu na kterém jsem do teď seděla, procházím kolem domu mých nejlepších kamarádů a váhám jestli mám jít za nimi a promluvit si s nimi, tuto verzi zamítám a znovu skláním hlavu, dívám se na zem.

Vím přesně kam jdu, na místo, kde jsem zažila tu největší bolest, kde jsem zažila lásku. Sedám si na lavičku a z kapsy vytahuji Black veil brides růženec, sama pro sebe si zamumlám "If we stand together, we will be unbroken." 

Jsem v parku, na místě kde jsme se začali bavit, kde jsme si dali první pusu, na místě kde jsme si řekli miluji tě a taky na místě kde to všechno skončilo. Sedím dokonce i na naší lavičce a brečím u písničky Saviour.

Doufám, že se probudím jen ze špatného snu, že to nebude tak jak to teď cítím, ale ať se snažím jakkoliv nejde se probudit.

"Můžu ti nějak pomoci?" zaskočí mě chraplavý hlas, který určitě hodně kouří.

"Mě už není pomoci." odpovídám bez emocí a nesleduji toho, který stojí vedle lavičky a zapaluje cigaretu.

"Proč si to myslíš?" zeptá se mě chladně, jakoby mu moje odpověď neměla nic dát, jakoby chtěl prostě jen slyšet můj hlas.

"Víš.." tykám mu, bez ohledu na to, že jsem se mu ještě nepodívala do tváře a nevím jak je starý. "vykašlala jsem se na to, už nic víc nechci, chci jen umřít." 

Cítím jeho pohled jak mě sleduje, jak pořád hledím do země. 

"We'll burn away and free our fallen brothers from shackles made of steel and bones of soldiers. Let shadows die so I can feel alive a church of lies can't tell me what is right.." začne si broukat pro mě známý text a mě to začíná docházet...

"Andy Sixx, Andy Biersack, Prophet, Andy Black. Vyber si." odpovídám mu na nepoloženou otázku.

"Nejraději bych tu byl jako Prophet, ale jsem tu jako Andy Biersack, jako obyčejný kluk." zvedla jsem hlavu a podívala se mu do obličeje, opravdu to byl on.

"Proč jsi tady? Vždyť jsme v Londýně." ptám se, co tu dělá, toto není Amerika, toto je Anglie, tady nemá co dělat.

"Nemůžu cestovat?" přisedá si ke mě na lavičku a já se na něj překvapeně podívám a s 'aha' výrazem znovu skláním hlavu.

"Taky jsem byl zamilovaný a taky mi zlomila srdce, ale to přece neznamená konec všeho."

"Byl moje všechno a to všechno si vzal, když odešel." opravdu si se mnou teď povídá Andy Biersack, říkám si sama pro sebe v hlavě.

"No a co, máš novou příležitost, využij ji.." říká tak nahlas aby ho slyšelo možná co nejvíc lidí.

"Já už to, ale nedokážu snést, všechno to co na mě spadlo, promiň." se slovem promiň jsem se zvedla z lavičky. 

"Děkuju a ráda jsem tě poznala." řeknu nakonec a opouštím park.

"Ahoj" slyším za sebou tlumeně.

Později téhož dne:

"Mláda hvězda skupiny Black Veil Brides, Andy Biersack byl dnes ráno v  9:30 nalezen mrtev, zatím není jasná příčina smrti, víme jen, že to byla sebevražda" redaktorka  televizních novin dopovídá zprávy a já jen sedím a koukám, vždyť jsem s ním ještě dneska odpoledne mluvila.

"Neber si život kvůli lásce, neudělej stejnou chybu jako jsem udělal já." slyším za sebou Andyho hlas, otočím se a on tam pořád stojí.

"Jsi mrtvý, Andy." strachem se mi klepe hlas, vždyť to není možné.

"Já vím má drahá, já vím."