Strážce

»Prolog«

Je pondělí. A stejně jako každý den budík křičí už v šest ráno. Nevrle ho zamáčknu a posadím se na posteli. Protřu si oči, zívnu a dlouze si protáhnu záda. Když se konečně postavím, dojdu k oknu a roztáhnu těžké bílé závěsy. Slabé ranní světlo lehce osvítí můj malý pokoj, který je spoře vybavený jen postelí, nočním stolkem s lampičkou a budíkem, a jednou skříní která zakrývá celou stěnu napravo od postele.

Znovu si zívnu a podívám se z okna na dvůr ohraničený dalšími domy. S příchodem jara se začíná život na dvoře probouzet. Tráva se opět zazelenává, ptáci cvrlikají a přelétají ze stromu na strom a na malém altánku uprostřed toho všeho vyráží na popínavých růžích první lístky.

Vrávoravě přejdu přes pokoj, otevřu dveře a vydám se ke koupelně. Podívám se na sebe do zrcadla. Rukou si prohrábnu své na krátko ostříhané vlasy. Výhoda takového účesu je že se nemusí česat. Při té myšlence se zasměji. Pustím vodu a opláchnu si obličej abych kompletně spláchl ospalost. Ještě si vyčistím zuby, než se vrátím zpět do pokoje, abych se převlékl.

Vezmu si na sebe svoji oblíbenou červenočernou kostkovanou košili a modré džíny. Po tom co jsem oblečený si ještě ustelu postel, poskládám oblečení a dám ho pod polštář. Když jsem hotov zajdu do kuchyně udělat si něco k snídani. Bydlím v nejvyšším patře a tak mi do kuchyně a obýváku zároveň proniká hodně světla střešními okny a prosklenou stěnou vedoucí na malý balkonek. Jako první dojdu k malému kafemlýnku který mi zůstal po mamce se kterou jsem bydlel na vesnici. Chvíli si ho smutně prohlížím, ale nakonec zaženu chmurné myšlenky vezmu ho do ruky a nasypu do něj několik zrnek kávy. Přestože dole v kavárně máme na něco takového stroje, sám si nejradši kávu vlastnoručně umelu. Nasypu do malého hrnku dvě lžičky čerstvě namleté kávy a zaliji vodu kterou jsem si před chvílí dal vařit. Do kávy si ještě přidám lžičku medu. Přičichnu ke kouřící kávě a její sladkohořké aroma mi vyplní všechny smysly. Hrnek položím na stůl a dojdu si pro nějaké müsli. Odnesu misku ke stolu a vyzkouším jestli kafe už není tak horké aby se dalo pít. Teplá káva mě pohladí po jazyku a já se teprve tehdy cítím opravdu probuzený. Pustím se do müsli a vychutnávám si kombinaci ořechů, medu a mléka.

Užívám si každé sousto a ponořím se do svých úvah. Vzpomenu si na to jak mi mamka dělala přesně takovou snídani když jsem byl malý. Až na tu kávu, tu si dělala jen pro sebe. Říkávala že to je jen pro dospělé. Pamatuji si její zářivý úsměv, který se jí objevil na tváři pokaždé když mě viděla. Byla to krásná žena. Černé kudrnaté vlasy měla vždy stažené do pevného copu. A měla vždy upřímné, hnědé oči.

Zdálo se jakoby tak idylické ráno nemohlo nic narušit, když v tu chvíli se rozhuláká telefon. To mě vytrhlo z myšlenek a teprve tehdy jsem se podíval na hodiny. Přijdu pozdě do práce! Mrknu na telefon, kdo mi to volá. Šéf, kdo jiný. Protočím oči a hovor vezmu. Z telefonu se ozve hluboký hlas.

,,Kde se flákáš chlape zatracená? Měl jsi tu být už dávno být."
,,Omlouvám se pane Jacksone, hned jsem dole. Příště už přijdu včas. Opravdu." Spěšně odpovím.
Zamumlá něco ve smyslu, že to mu dřív narostou vlasy, a hovor položil.

Rychle dopiji poslední zbytky kávy, nádobí jen opláchnu a nechám ve dřezu. Hodím na sebe černou mikinu s kapucí, nazuji si boty, vezmu klíče a než odejdu z bytu zkontroluji jestli jsem něco náhodou nezapomněl. Vše vypadá v pořádku. Zabouchnu dveře, zamknu je a rychle pospíchám dolu. Přeci jen je to sedm pater. Na schodišti potkám paní Nelsonovou která bydlí o patro níž.

,,Už zas pozdě? Chlapče, chlapče poučíš se ty někdy."
,,To by se musel stát zázrak paní Nelsonová." Věnuji ji široký úsměv. ,,Mimochodem krásný klobouk."
,,Děkuji." mile se na mě usměje a široký květinový klobouk si na hlavě upraví.