No Promises

🌈1🌈

,,Clarity, pojď už! Ať tam stihneme dojet ještě za světla!" zavolá na mě mamka ze zdola. Stojím teď už v prázdné místnosti, která sloužila jako můj pokoj.
,,Už běžím!" ozvu se nazpět.

Otočím se k odchodu a dám svému bývalému domovu sbohem. Před domem nastoupím do auta a pomalu vyjedeme. Za okny mi ubíhá mé rodné město, jenž tolik miluju. Měla jsem tu plno přátel a co bolí nejspíš nejvíce, je opustit je. Přítele jsem neměla, když nepočítám nějakou tu 'dětskou lásku'. Nasadím si sluchátka a nechám se unášet hudbou. Nechávám tady spoustu svých vzpomínek, začínám nový život. Doslova.
........

,,Vezmi si ještě tuhle krabici."
Beze slov ji přidám na hromadu, z níž se pomalu stává vysoká věž. Jsem zvědavá, jak to donesu do pokoje, který je v prvním patře...
,,Mám ti pomoct?" zeptá se táta s pozdviženým obočím.
,,Byl bys hodný - nechci se rozsekat na schodech."
Oba popadneme tři krabice a míříme s nimi do mého nového pokoje. Tenhle dům byl menší než ten bývalý. Má starší sestra Samantha se odstěhovala ke svému snoubenci, takže jsme zbyli v obrovském domě jenom tři.

Nestěžovala jsem si, že jdeme do menšího domu, ale štvalo mě, že jsme se museli přestěhovat tak daleko. Dobře, až taková dálka to zase není, ale kousek taky moc ne. Nyní jsme v Torontu - nevypadá to tu špatně. Položím krabice do rohu a rozhlédnu se po pokoji.
,,Máš tu vlastní koupelnu."
Otočím jsem se na druhé dveře, co se v místnosti nacházely.
,,To je super, nerada se dělím o koupelnu s někým," lehce se s tátou zasmějeme.
,,Zajdu ještě dotahat ty ostatní krabice dovnitř, než bude úplně tma. Tak si to tu zatím nějak zařiď..." řekne a odejde zpátky ven. Znuděně se podívám na krabice a dám se do vybalování.

Unaveně se svalím na postel a porozhlédnu se kolem sebe. Na to, že tenhle pokoj je menší než můj bývalý, se mi tu všechno v pohodě vlezlo. Vstanu, když zaslechnu, jak mě máma volá na večeři. Sejdu po schodech dolů a sednu si ke stolu, kde jsou položené tři krabičky plné jídla, co jsme koupili cestou. Jíme v tichosti, dokud rodiče nepřeruší ticho svou konverzací, kterou stejně nevnímám.

,,Zajdi zítra do školy a vyzvedni si u ředitelky seznam učebnic, ať je můžeš koupit," upozorní mě máma. Jenom přikývnu. Tak moc se mi tam nechce. Ne že bych nějak nesnášela školu, protože by mi nešla, ale netěším se na ty lidi tam. Budou mít vůči mně plno předsudků. Kdybych aspoň přišla na začátku školního roku, ale je začátek listopadu...
Jakmile dojím, zvednu se se slovy, že jdu spát. Dneska toho bylo na mě opravdu moc. Po pořádné sprše si obleču pyžamo skládající se z tílka a šortek. Zalezu si pod peřinu a nastavím budík na šest ráno. Pak už se jen zavrtám do postele a s hlavou plnou myšlenek, co se stane zítra, usínám.
........

Vzbudím se ještě před budíkem, jelikož pořád nedokážu přestat myslet na novou školu, na kterou nastupuji. Radši už vstanu, jinak bych se těmi myšlenkami umučila. Dojdu do koupelny, kde si umyju obličej, učešu vlasy a nahodím lehký makeup. Když už jsem i oblečená, sejdu dolů, kde na mě čeká snídaně od rodičů. Přečtu si vzkaz, jenž je položený hned vedle talíře s palačinkami. Na papírku je napsáno, že museli jít dříve do práce ještě něco zařídit, a přejí mi prý hodně štěstí ve škole. Všimnu si ještě pár dolarů pohozených na stole, které mi asi poslouží k nákupu učebnic. Peníze si dám do kapsy a jdu se nasnídat.

Jakmile dojím, dám talíř do myčky a podívám se na hodiny, které ukazují čtvrt na osm, vezmu si tašku přes rameno a pomalu jdu na autobusovou zastávku. Čekám jenom chvíli a už nastupuji do autobusu.
Cestou se rozhlížím po krásách města, kterých ale moc nevidím, jelikož nejsme v centru. Po asi patnácti minutách vystoupím kousek od školy a vydám se jejím směrem. Čím blíže jsem, tím více potkávám lidí v mém věku.