No Promises

🌈2🌈

Ráno po zazvonění budíku jsem vstala až s podezřele dobrou náladou. To se jako těším na ty nekonečné hodiny ve škole? Nebo na to, jak na mě budou všichni zírat? A nebo na setkání se Summer? Vždyť se neuvidíme po pěti letech nebo tak něco...
Když se přestanu hádat se svými myšlenkami, jdu do koupelny, kde se rychle opláchnu a nalíčím. S úsměvem jdu do kuchyně, kde jsou tentokrát oba rodiče. Pozdravím je a do ruky si vezmu pouze na snídani banán, abych stihla dřívější bus.

,,Copak ta dobrá nálada? To si tak nadšená z prvního dne ve škole?" začal si mě dobírat taťka.
,,No, tak nějak," zamručím a ještě, než odejdu, se jich zeptám, jak to šlo včera na pohovoru. Oba mý rodiče jsou doktoři, takže s nimi trávím méně času. Když zjistím, že je vzali a už zítra můžou nastoupit jako chirurgové, rozloučím se. Poberu všechny své věci a rychlejším krokem se vydám na zastávku.

Jakmile stojím před školou, pomalu vyhlížím Summer. Mám ještě pár minut čas než bude půl. Všimnu si SMSky od sestry, která mi přeje šťastný první den ve škole, načež ji rychle pošlu děkovnou zprávu.

,,Ale, ale. Tady máme toho závisláčka!" uslyším a okamžitě přesunu zrak z mobilu na dívku přede mnou. Šťastně se na ni podívám a zvednu se ze schodů na kterých jsem seděla.
,,Ahoj, Summer" vyřkla jsem tak rychle, že mi snad ani nebylo rozumět.
,,Jo jo, ahoj. Tak honem, jdeme," začne napodobovat mé rychlé mluvení.
,,Vyděsila jsi mě!" řekla jsem na svou obhajobu. Summer vyprskla smíchy, přičemž jsem ji naštvaně probodla pohledem.
,,No dobře, tak pojďme radši, než mě tu zabiješ." Pořád nemohla zastavit to své uchechtávání, ale už jsme vcházely dovnitř školy.

,,Hele, popravdě, já to tady taky moc neznám. Vím kde jsou záchody, školníkův kumbál, kde občas zahulíme s kámošema, a ředitelna. Tam jsem popravdě často, protože ředitelka musí furt řešit kraviny. Jednou jsem nabízela cigára prvákům v první den školy, aby to tady ti chudáci přežili a říďa byla naštvaná, jak bych podpálila školu."
S vykulenýma očima jsem ji poslouchala. Už od pohledu vypadá jako taková 'bad girl', ale myslela jsem, že první pohled bude klamat, když mi včera nabízela pomoc.

,,Páni... Nevěděla jsem, že budeš taková výtržnice," dodala jsem s udiveným pohledem.
,,Máš snad nějaký problém?!" podívala se na mě s naštvaně. Vyděšeně jsem zavrtěla hlavou.
Když Summer uviděla můj výraz, začala se smát.
,,Prosím tě! Dělala jsem si srandu, ale ten tvůj výraz za to fakt stál!"
Hahaha, pomyslela jsem si.
,,Podej mi tvůj rozvrh, ať ti můžu ukázat učebny."
S přikývnutím vyndám z batohu svůj rozvrh, podám jí ho, načež se na něj zamyšleně podívá.

,,Ježíš, na tuhle hodinu jsem třeba ve druháku vůbec nechodila. Děláš tam nějaký debiloviny na počítačích nebo co... No prostě na hovno." 
Koukla jsem se jí přes rameno, abych věděla, co za předmět myslí. Bylo to nějaké ICT, což mi taky přijde jako hodina na nic, ale nehodlám ji zameškávat.
,,Fajn, tak pojďme, ať to vše stihneme, než bude první hodina," trochu ji popoženu, protože se stále jen mračí na můj rozvrh.

Když se ozve zvonek, sedím ve své třídě v zadní lavici, kde bylo místo. Přibližně do minuty přijde učitelka a jakmile mě vyhledá pohledem, usměje se a pozdraví nás:
,,Chtěla bych vám představit novou spolužačku - Clarity Dawkins," poukáže na mě. Ostatní se na mě podívají, tak jim kývnu hlavou na pozdrav.

O velké přestávce si ke mně sedne černovláska a usměje se.
,,Jsem Becca," mrkne na mě.
,,Já Clarity, těší mě," úsměv ji oplatím.
,,Včera mi o tobě říkala Summer, ať tě prý nenechám tak samotnou a seznámím se s tebou."
Aha, takže Summer se tady zná asi s každým...
,,Uh, tak děkuji, ale asi už půjdu na francouzštinu, protože jsem úplně zapomněla kam mám vlastně jít..." snažím se nějak z toho rozhovoru vykroutit a radši uháním pryč.
,,Tak dobře. Zatím se měj!" rychle vyjdu na chodbu a začínám znovu bloudit.
..............

,,Uf!" vydechnu jakmile se za mnou zavřou dveře od domu. Tenhle den byl opravdu náročný. Učitelé zjistili, že jsem v některých věcech dost pozadu, takže mi daly hromadů úkolů, co musím donést už zítra. Jen se převléknu do tepláků a pustím se do práce.

Asi po třech hodinách je vše hotovo a já se rozhodnu pro menší procházku. Jenom na sebe hodím svetr a nazuji tenisky. Ta škola mi dává dost zabrat a to byl teprve první den. Nejhorší to bylo asi na obědě, kdy se všichni rozhodli přesunout veškerou svou pozornost na mě. Chtěla jsem tam najít Summer, nebo aspoň tu Beccu, ale obě nikde nebyly. Plus - jídelna nepatřila k těm největším, tudíž žádný stůl nebyl volný a musela jsem si tedy sednout k nějakým výtvarným podivínům. Přežít se to dalo, ale myslím, že zítra si radši sednu jinam.

Po chvíli přemýšlení a nepříliš namáhavé chůzi se přede mou objeví menší park, kde lidi venčí psy a občas tu proběhne i nějaký ten běžec. Posadím se na jednu z laviček, zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Potřebuju trochu klidu!

,,Nazdar, Clarity!"
Ale ten se zřejmě nedostavil...
Dívčí hlas mi zezadu zakřičí do ucha a já hned vím, komu patří.

,,Ahoj, Summer. Co tady zase děláš?" řeknu trochu vynuceně. Ona mě vážně sleduje!
,,No, přece tě tady nenecháme samotnou takhle depkařit... Pojď! Jdeme!" To si snad už dělá srandu... Já chci být přece jen chvilku sama!
,,Nenecháme? Vás je tu víc?" Proboha to je noční můra.
,,Jasně. Jsem tu já, Becca - se kterou si se ne-moc-přátelsky seznámila - a dalších pár lidí z party.
,,Tak fajn, můžete mě doprovodit domů. Ale nikam jinam nejdu. Mám za sebou tři hodiny dělání úkolů, takže jak dojdu domů, lehnu a usnu," vysvětlím jí nějak krkolomně.

,,Jéje, no s tebou je teda sranda," zamručí mezitím, co se k nám přiřítí její kamarádi.
,,Co ti tu tak dlouho trvá?" obejme ji kolem ramen nějaký kluk s piercingem ve rtu a věnuje mi lišácký úsměv. Možná známost z včerejšího rána.
,,Snažím se ji překecat, ať jde s náma na tu prozkoumávačku, ale ona radši půjde spát..." falešně smutně se na mě koukne, načež jen protočím očima.
,,No, tak to je nuda celkem."
,,Víš co? Běžte napřed a já ji doprovodím. Zatím můžete zkontrolovat, jestli tam někde nehlídá Herb."
Já nepotřebuju doprovod jako malé dítě přece! zaprotestuju.
,,Tak fajn. Ale moc se nezdržuj, lásko!" mrkne na ni a v mžiku je s ostatními pryč. My dvě se mezitím vydáváme směrem k mému domu.

,,Nemusela si mě doprovázet. Zvládla bych to sama," prohodím, aby mrzi námi nebylo to trapné ticho.
,,Já vím. Ale chtěla jsem si s tebou pokecat a navíc už je celkem tma, tak aby si nezabloudila."
,,Tak díky," na chvíli se obě odmlčíme... ale já se prostě musím na něco zeptat!
,,A tam ten kluk... Ty s ním chodíš?"
,,Cože?! Troy? To je jen kamarád," obhájí se hnedka.
,,Aha. Takže to není tvůrce toho cucfleku na krku?" sakra přemýšlej než něco řekneš!
,,Jasně že ne. Jsme jen kamarádi a když myslím kamarádi, tak opravdu jen kamarádi. Žádné výhody nebo něco, prostě JEN kamarádi."

,,Jo, dobře. A kdo ti ho teda udělal?" myslím že pokud se nedozvím, kdo to byl, neusnu.
,,Tak fajn, to stačilo. Ptej se na něco normálního, prosím tě!" ještě, že jsem tak unavená, jinak bych strávila noc přemýšlením o cucfleku...
,,No dobře. Tak, kde jsi dneska byla ve škole? Nemohla jsem tě nikde najít," vysvětlím.
,,Jo, spala jsem u školníka, protože jsem v noci nespala."
,,Proboha proč?" kdo by celou noc takhle nespal, když ví, že jde zítra do školy?
,,No, abych přišla v čas na to naše setkání, protože já nevstávám na budík. V kolik se vzbudím, v tolik prostě jdu do školy."

,,Tak to z tebe musí být učitelé nadšení," dostanu málem infarkt, když zaspím, a ona si jako chodí, kdy se vzbudí?
,,No, mně je to jedno. A proč si mě vůbec hledala?"
,,Protože jsem si s tebou chtěla sednout ke stolu v jídelně," vzpomínka na stůl plný papíru a barev mě vyděsí. Měla jsem růžovou bramborovou kaši z toho, jak tam někdo rychle přejížděl štětcem po papíru! Nikdy více prostě!
,,No, tam mě vlastně nenajdeš nikdy, protože my tam nechodíme. Radši si zajdem někam do Mekáče nebo KFC. Můžeš jít příště s náma, jestli chceš."

,,Ale to se nesmí (nikam chodit na oběd), ne?"
,,Nesmí, no. Ale nám je to fuk."
,,Aha, tak to ne, díky."
Zahlédnu svůj dům a okamžitě zrychlím krok.
,,Hou! Kam tak spěcháš?" dožene mě a snaží se se mnou udržet krok.
,,No, tady už bydlím a opravdu potřebuju do postele, tak už můžeš jít a dobrou!" to už se dám do běhu. Nečekám na nic a vběhnu dovnitř. Moc přehnané chování? Možná, ale já fakt potřebovala už pryč. Sakra, to bylo tak divný! Ona je divná! Na rodiče jenom kývnu a už se řítím po schodech nahoru. Po sprše, ve které jsem se teprve uvolnila, zalezu do postele a okamžitě usnu.