mi casa |taekook|

i

Je jenom hrstka lidi, která znala Taehyunga dobře. Konkrétně jich bylo sedm, ale jen jeden z nich ho znal skutečně dobře. Je těžké říct, kdy přesně stanuli naproti sobě s maskami dole a upřímnými pohledy, odrážejícími všechnu frustraci a strach s dalšího dne. Možná to ani neudělali proto, že by chtěli, možná jen prostě neměli na výběr. 

Ačkoliv Taehyung neměl nigdy problém s lidmi a rád je vyhledával, Jeongguk byl jiný. Už dlouhou dobu všechno raději držel v sobě a měl strach co si o něm lidé pomysli, proto je raději nevyhledával. Proto bylo docela absurdní, že se z něj stal někdo, kdo se svým strachem musí bojovat každý den. A i když si rád nalhával, že všechno zmizelo a ve skutečnosti ho trápí názor jen těch lidi, kteří ho znají dobře, nebylo tomu tak. On se o tom víc než často přesvědčoval na vlastní kůži. Byl smutný z každého špatného komentáře na jeho účet. Po uslyšení každého zlého slova v duchu sice nad ním mávl rukou, ale v noci usínal s pocitem, jakoby se ta slova do něj zařezávaly jako ostré nože. Mohl cítit jak mu přeřezávají každou tkáň v těle a hlava odpočítává výbuch. On věděl že jednou vybuchne.

Proto když mu Taehyung už poněkolikáté řekl:

,,Tohle nemůžeš."

Měl pocit, že odpočítávání bylo hlasitější.

Sundal ruku s jeho stehna a pokusil se posadit pohodlněji. On ale nikdy neměl pocit bezpečí, pokud necítil na své kůži někoho, komu mohl věřit. Taehyung přesně tímhle člověkem byl. To on ho naučil nebát se lidi, měl pocit, že právě díky Kimovi nejvíc poznal sám sebe a jistým způsobem se s ním rozvíjel. Bylo smutno jelikož věděl, že Tae ho takhle nebral. Přece blondýn měl rád hodně lidi, a hodně lidi mělo rádo jeho, nedělil si je na oblíbenější, ale všechny měl na stejné úrovní. Jenom členy skupiny bral jako rodinu. Jeongguk chtěl být pro něho něčím výjimečným, chtěl aby znamenal pro něj tolik, jako Tae znamenal pro něj. Chtěl vědět o něm věcí, které nikdo jiný neví, chtěl být součástí každého jego úsměvu i slzy, chtěl aby jejich srdce bila stejným rytmem a aby se nemusel ubíjet myšlenkami co kdyby, po každé, kdy byl sám. On věděl, že Taehyung jistým způsobem vlastní jeho, přišlo mu nespravedlivé, že on nemohl mít Kima. 

Ani si nevšiml kdy svou ruku položil zpět na jeho stehno.

,,Jeongguk."

Pustil jeho kůži, jakoby ho spálila a daroval mu omluvný pohled. Namjoon pořád mluvil do mikrofonu o jejich spolupráci s Halsey. Podíval se na ostatní jestli chtějí něco dodat. Taehyung se široce usmál a trochu lámanou angličtinou řekl:

,,Je opravdu milá a dobře se z ní pracuje. Doufám že naše spolupráce i přátelství budou nadále trvat."

Jeongguk pocítil nepříjemný tlak na hrudi, když uviděl široký úsměv staršího. Chtěl vlastnit všechny jeho upřímné přeplněné úsměvy. Ale nejen to, chtěl vzít všechnu bolest a slzy blondýna a sám se s nimi vypořádat, aby Kimovi zbyly jenom ty úsměvy. Copak je tohle sobectví?

,,Možná chce nejmladší něco dodat?" zeptal se redaktor a Namjoon mu podal mikrofon. On se na něj nervozně podíval a starší Kim mu hned přeložil otázku, i když pravda byla taková, že Jeongguk byl jen myšlenkami někde jinde a tak otázku ani nezaslechl.

,,Čeho by jsi chtěl dosáhnout za deset let."

Jeon nemusel dlouho přemýšlet a s mikrofonem u pusy řekl:

,,Chtěl bych si vypěstovat knírek" řekl s širokým úsměvem a prsty volné ruky se ho snažil ukázat. 

Redaktor se zasmál a pronesl, že to je dobrý cíl.

Toho, že úsměv Taehyunga se změnil, když on sám mluvil, vidět nemohl. Protože i když znal staršího dobře, nemohl vědět, že on sám znamenal pro Taehyunga taky víc. Není jediný který předstírá.

Po cestě na hotel se v autě rozpoutala hádka na téma vlasu redaktora. Protože když mu Jin nabídl ať si obarví vlasy na růžovou, Jimin si stal zatím, že modrá by mu slušela víc.

Možná to bylo zvláštní, ale Jeongguk měl rád právě hádky o takové banality, protože díky ním aspoň zapomínal na věci, které překousnout nedokázal. A nejenom on. Všichni potřebovali mluvit o blbostech, protože pak na moment mohli předstírat, že větší problémy neexistují. Že oni nemusí předstírat každý den a usmívat se i když v duchu by se chtěli jenom prostě zastavit a mít tu možnost se sesypat a pak se postavit na rovné, nové a hlavně pevné zemi silnými nohami, s pocitem že teď už je nic nezboří. 

,,Chci do Afriky" řekl odnikud Taehyung a všichni se na něj otočili. Řidič se jenom usmál.

,,Co tak náhle?" zeptal se Hobi.

Kim pokrčil rameny.

,,Myslím, že Afrika může člověka dost změnit. Chci změnu,"  pokrčil rameny a narovnal si brýle na nose.

,,Afrika? Prostě si obarvi vlasy" zažertoval Jimin.

,,Duševní změnu," opravil se. 

Skupina si ho začala dobírat, na co se Taehyung i tak pořád usmíval, protože měl pocit, že není sám. Ani nechtěl aby ho někdo pochopil, chtěl názory, protože co je to za rodinu, kdyby všichni souhlasili? Co je to za rodinu bez urážek a upřímnosti, i kdyby by měla být bolestivá? Byl na ně tak přivázaný, že ho občas děsilo usínat v tichém a prázdnem pokoji jenom pro něj. Ten pokoj se mu vždycky zdál jako předtucha toho, co opravdu jednou nastane. Po tolika letech ho to děsilo víc než světla kamer a jeho tvář na plakátech kde se jenom podíval. To, že jednou bude sám. 

,,Když já se chci projet na sloníkovi" řekl uraženě, překřížil ruce na ramenou  a zamračil se. Ve skutečnosti měl ale úplně jiný důvod, proč by chtěl jet do Afriky než slon. Ale proč by neměl s nimi souhlasit, když to zastavilo jejich narážky.

Za celou dobu si ale nevšiml pohledu mladšího, který i když se snažil, tak měl zrak přilepený právě na něm. Někdy ho opravdu překvapovalo, čeho byl Taehyung schopen říct.

,,Vyvrtáš mu díru v obličeji," zašeptal Ggukovi Yoongi do ucha, na co ten se na něj škubnutím otočil.

,,Já jen--"

,,Však já nic neříkám," pronesl Min a zdvihl v obraně ruce a s malým úsměvem se otočil k oknu.

,,Počkej ale já opravdu--"

,,Nic jsem neviděl," řekl Yoongi jednoduše, ale pro Jeongguka zněla ta slova jako slib. Usmál se tedy pro sebe a ještě jednou se podíval na Taehyunga, kterého úsměv na tváří způsobil příjemné teplo v jeho srdci.

Mi casa.

▫▪▫▪▫▪▫

heyoo

snad se bude líbiiit 👉👈