Try

-Kapitola první-

,,Audrey?"
Mžourám proti rannímu světlu. Pomalu od sebe odlepuji oči, bolí to. Mám je zalepené. Konečně je otevírám.
Z pootevřených dveří se na mě dívá Claireina bloňdatá hlava. Když vidí, že jsem vzhůru otevírá dveře dokořán a září.
,,Audrey!"
Pokouším se trochu usmát, alespoň malinko, ale moc to nejde. Zmáhám se na chabé kývnutí hlavou a pozvednutí koutku.
Claire zavírá dveře a plná elánu si sedá na židli vedle mé postele. Své vlasy má v ledabylém culíku přehozené přes rameno. Vždy jsem ty vlasy obdivovala. Vždy jsem je chtěla a vždy jsem věděla, že mi nebylo souzeno je mít. Takové nádherné vlasy jsou hodny jen stejně nádherné dívky.
,,Víš jak jsem se bála?" krčí se smutným úsměvem obočí. ,,Tohle mi nedělej, Drey, prosím tě. A kdy tě vlastně pustí?" Pohrává si s konečky vlasů. Když jí to dochází, tváří se omluvně. ,,Zapomněla jsem, že nemůžeš-"
Přerušuji ji nějakým zamumláním, podobným "ale já mohu mluvit". Deptá mě, jak jí nemohu nic říct. Přitom bych jí toho řekla tolik.
,,Jo," vydám ze sebe, jí jiskří v očích.
,,Máš dost sil?" strachuje se. ,,Ale promluvilas," podotýká nadšeně.
Otáčím oči v sloup. ,,No nene," říkám chraplavě.
Claire natahuje ruku a pokládá ji na mojí. ,,Jsi to zase ty," směje se.
,,Překvapivě," přijde jí odpověď přes můj kašel.
Jsem ráda, že Claire přišla. Radši, než kdyby přišel kdokoli z rodiny. Ač vlastně, to by nikdo ani nepřišel a nepřijde. Na jednu stranu je mi líto, že jsem byla na otce hnusná, na druhou by měl pochopit, že to se mnou už nebude lepší. Už to bude jen horší a horší, až umřu.
,,Nech toho," říká Claire, jako by věděla, na co myslím.
Otáčím hlavu a dívám se z okna. Udělala jsem takovou chybu. Tak moc velkou.
Z hrdla se mi derou vzlyky, ale já odolávám, zadržuji je a odvracím se od Claire, aby neviděla boj v mé tváři. Ale ona je všímavá, jde ke mně, objímá mě a pokládá hlavu na mou hruď.
Teď už to nemá cenu. Pláču, slzy mi tečou po tváři dolů a skapávají do jejích zlatých vlasů. To zlato se ale nesmí zašpinit, rukou jí hlavu odstrkávám, ale ona se nedá, objímá mě dál a já pláču.
,,Neměla- jsem- s- ním- s- spát!" vzlykám do Claireiné ruky. ,,J- já nechtěla on- mě při- nutil!"
,,Šš," tiší mě a drží mě za ruku. ,,Všechno bude dobrý."
Rozkřičím se: ,,Nebude, Claire! Bude všechno- ale dob- rý to nebude!" už přestávám plakat, jsem naštvaná. ,,Mám AIDS, sakra!" znovu mi začínají téct slzy. Claire zvedá hlavu a s netečným výrazem ve tváři říká ,,aha, promiň", ale já vím, že jsem jí ublížila. Křičela jsem na ní. Ale nemám sílu na utěšování, a tak jen šeptám: ,,Já promiň," a otáčím se.
Claire si sedá zpátky na židli a nepřítomně se dívá z okna. Vím, že jsem to zkazila. Vzdychám.
Po půlhodině snaživého ignorování Claire, která si četla se otáčím zpět.
Je rozvalená v křesle, knihu má na hrudi a spí. Zhluboka oddechuje, oční víčka se jí nepatrně chvějí.
Možná je to tím, že jsem se před pár hodinami složila a jsem zase v pořádku, možná něčím jiným, ale najednou mám takový hřejivý pocit. Jako kdyby jste byli zmrzlí na kost a pak byste si dali horkou sprchu. Samovolně se usmívám, svým nepěkným úsměvem. Teď už rozcuchané vlasy má v puse, ale mně to nevadí. Dívám se na ní, jak je krásná. Jako kdyby mě snad uhranula. Ano, to by ona zcela jistě mohla.
Mám jí ráda... Hodně.
Úsměv mi zamrzá na rtech. Dochází mi, nad čím to přemýšlím. Zuřivě vrtím hlavou a zapírám všechny své myšlenky i když vím, že to nikdo nevidí. Chytám se za hlavu a křečovitě zavírám oči.
A tam, sama, ponořená v nevhodných myšlenkách usínám.