Anděl ze severu

Druhý večer

Bylo to poprvé co jsem z práce doslova vypálil. Ve chvíli kdy hodiny odbily konec pracovní doby, jsem se sbalil, vzal brašnu a oblékajíc bundu jsem vyrazil domů… Domovní dveře jsem téměř vyrazil, odhodil brašnu, shodil bundu, popadl připravenou deku a vyrazil na střechu (tentokrát po normálním schodišti). Odemkl jsem dveře na střechu a zamířil k severní straně budovy. Tam jsem roztáhl svou deku, posadil se a zahleděl směrem k Natašině oknu.
Jenže to bylo prázdné. Mé srdce v tu chvíli pokleslo. „A co jsem čekal?“, slyšel jsem v hlavě svůj vlastní hlas, „Že přijde domů ve stejný čas jako já, rovnou se posadí na okno a začne zpívat?“. Vytáhl jsem doutník a zapálil si. Jak moc jsem se těšil, tak moc jsem měl po náladě. „Takovej rozumnej člověk a dělá takovýhle blbosti“. Mé další lamentování bylo přerušeno, když jsem uviděl za Natašiným oknem pohyb. V tu chvíli jsem byl zase šťastný. Seděl jsem, pokuřoval a čekal. Doutník byl už dávno pryč a já stále čekal. Hodinu, dvě a já stále čekal. A po západu slunce jsem se konečně dočkal. Chvíli po tom, co se rozsvítila okna, tak se Natašino otevřelo a ona se do něj opět posadila. I přes ten kolotoč emocí jsem se dočkal a že to čekání za to stálo. Seděl jsem a téměř bez dechu poslouchal ten andělský zpěv...