Když Abraham uslyšel bouchnutí dveří, vynořil se ze záplavy pokrývek a došel k pootevřenému oknu.
Věděl, že může dosáhnout toho, po čem tolik touží, může se dostat pryč z této podivné chiméry, která již trvala až moc dlouho. Už nechtěl dál hledat útěchu v srdcích laciných triků, jako tomu bývalo dříve. Věděl, že se nemusí bát.
Vylezl z okna a studený vítr ho polil hřejivým pocitem, jenž v něm vyvolal vzpomínku na nehybnou armádu beznaděje. Na chvíli se mu zastesklo, ale když vykročil k blízkému lesu, zapomněl na ni i na její tíživou nevinnost.
Lesy tu byly jiné, ticho panovačnější a z dálky k němu neustále doléhaly ozvěny šepotů všemožných myšlenek, ale Abraham věděl, že tu nemůže zůstat. Ne teď, když přišel na to, jak se vymanit z obludného zajetí šťastných konců, ne teď, když našel tak vzdálenou cestu k dnešním dnům.
Jen nesmí mít strach.
Abraham prošel pod nízkými větvemi, a než úplně opustil ten zelený průchod a ocitl se na prahu lesa, natáhl ruce a prsty zavadil o několik lístků.
Stál na okraji cesty a rozhlížel se kolem. Na silnici dopadaly kapky deště a listy stromů se chvěly pod něžnými doteky větru...
ČTEŠ
fake plastic trees
Short StoryPod příkrovem tmy zahlédl světla jedoucího auta. Zatímco k němu z jeho otevřeného okénka doléhala čím dál hlasitěji neznámá melodie, udělal Abraham několik pomalých kroků vpřed. Protože věděl, že nic z toho není skutečné.
