Sněhulák

[1#]

Pohled Alliah
6:35

Vstávám brzy ráno, abych stihla školu. Do školy chodím pěšky takže vždycky musím běžet. Ráno se osprchuji, vyčistím si zuby a jdu do skříně. Čapnu džíny a bílí crop, moje nej. Běžím do lednice a vezmu něco rychlého, většinou jogurt.
Dnes je pátek takže posledních šest hodin a je výkend. Konečně. Tentokrát sem byla unavenější a jela autobusem. V tom uvidím nastupujícího kluka s hnědými lesklými vlasy. Byl zahalený, hodně oblečený. Měl silnou bundu, mikinu, šálu i čepici.
Najednou autobusák dupnul na brzdy a celý autobus se nahnul. Když jsme zastavili, odhodilo mě to metr do zadní části autobusu.
V tom jsem pocítila že mě někdo drží. A byl to ten kluk.
"Ten autpbusák něco hulil.." mumlala sem.
"Souhlasím."
vyhoupnul mě na nohy a usmál se. Já se málem roztekla.
Podívala jsem se na něho. Zahalený..
"Já děkovat Sněhulák."
"Nemít zač Pružina."
oba jsme se zasmáli a šli vlastní cestou. Náhodou jsme šli vedle sebe. V tom se naše ruce na půl protkly a protože jsme je chtěli dát do kapsy spevnili jsme. Najednou jsne měli ruce protnuté a on se při každém sebemenším stisknutí červenal. Co to mělo znamenat?
Líbilo se nám to. Tak jsme to tak nechali.

Po škole
16:33

Vyšli jsme z budovy školy. Já jako obvykle šla na louku kde vždycky po škole trávím minimálně hodinu.
Když jsem tam došla, byla jako obvykle v zimě pod sněhem. V tom jsem objevila sněhuláka. Zajímavé bylo, že měl stejnou šálu a čepici jako ten kluk v autobuse.
Najednou jsem viděla další a další sněhuláky.
Potom nademnou letěla sněhová koule a já viděla toho kluka, který mi nedával myslet na vše ostatní.
Viděla jsem jak staví velkého sněhuláka okolo těch malých. Já k němu přišla a on začal rozhovor.
" Mít Pružinka cute jméno?"
"Pružinka být Alliah nebo Ali."
"Ali být cute jméno."
"Myslíš Sněhulák?"
"Já nemyslet, já vědět..aa...můžeme se bavit v první osobě?"
"Můžeme."
"A nechtěla bys jít ke mě? Sice sou tam další 2 otravy, nevadilo by ti to?"
"Mě nic nevadí..Teda skoro."
když jsem zdůraznila SKORO oba jsme se zasmáli. A nebojte, ruce jsme měli každý na svém místě. Už. Ale nechtěli jsme to.
Když jsme dorazili k nim, viděla jsem velký dům a někoho mávajíc v okně. Hrabal se v kapse a vytáhl klíče.
Otevřel dveře. Krásný prostorný dům.
"Hoši máme tady návštěvu."
v tom sem seběhl nějaký vysoký kluk a pomalu kráčel další s nějakým časopisem.
"Pavel, těší mě."
"Alli, mě taky"
pak jsem zopakovala gesto.
"Radek."
"Ali."
"Poď vezmu tě k sobě do pokoje."
táhnul mě do velkého pokoje.
V tom jsem si všimla, že rozestmutněl. Nevěděla jsem proč.5

Doufám že se vám příběh, no teda fanfikce Sněhulák bude líbit!🙃
Pokud máte nápad na pokračování, nebo se vám prostě Sněhulák líbí ohodnoťte mě v komentu nebo dejte hvězdičku.😏
.
Co myslíte? Co k sobě navzájem cítí? Miluje jí? Má Ali nějaké tajemství?