Suicide? Never

3) Broken

Dayleen Whiteová věděla, že to už byl jeden rok. Věděla přesně, že to bylo dvanáct měsíců, třináct dní a dvacet hodin.
A stejně ho nedokázala vyhnat z hlavy. Nedokázala vyhnat tu představu která se jí držela už od té doby co odešla.

Tobiase už pak neviděla. Odjela do Evropy aby podle ní začala nový život.
A nevyšlo to. Proto teď sedí v nějakém divném baru, pije nějakou břečku po které jí bude určitě špatně a vzpomíná.

 Sní o minulosti.

Asi po druhé ráno se dopotácela do svého malého bytu hned u místa kde se kanál co protékal celým městem vléval do moře. Svalila se na postel a usnula.
+++++++++++
Dayleen dělala v kavárně Le petit souris. A ta byla celkově dost známá. Proto jí asi nemělo překvapit když Tobias vstoupil do prostoru oné kavárny. Sedl si k oknu a zadíval se na obchod naproti jejich kavárně. Bylo tam vetešnictví. Jedno z takových míst která působí skoro......magicky.

Zhluboka se nadechla a přešla k jeho stolu. Položila tu samou otázku na kterou se většinou servírky říkají.
Ani se nemusela ptát. Věděla co si dá.
A udělala tu chybu, že zapsala objednávku dřív než něco řekl.
Zkoumavě si jí prohlédl a než stihl zaostřit obličej tak se lehce usmál. Jakmile, ale uviděl obličej tak zbledl.
Otevřel pusu, asi aby něco řekl, ale Dayleen to nechtěla slyšet.
Pořád Tobiho milovala, ale nemohla mu odpustit co udělal. Ať už z jakéhokoli důvodu.
"Americano se šlehačkou a malinový koláč jako vždycky pane?" Zeptala se bez špetky citu a Tobias jen přikývl.
+++++++++++
Tak to pokračovalo asi týden jeho chození do kavárny a omlouvání se než mu odpustila. Znovu spolu začali chodit a Dayleen se cítila jako někdo kdo vyhrál loterii. A jednou ho znovu viděla.
S nějakou jinou. Líbali se.
Dayleen nebyla žárlivá. Neměla to v povaze. Teď byla jen naštvaná.
Na něj, že se nezměnil a lhal jí a na sebe, že mu jeho lži věřila. A ze všeho nejvíc se cítila zrazená. Tobi už jí jednou bodl dýku do zad a teď to udělal znovu.

Věděla, že v tuhle chvíli už to stejně nebude mít žádný význam a tak se zhluboka nadechla a zařvala na ty dva co se po sobě plazili jako dva hadi.

"ON TĚ NEMILUJE KRÁVO!"

Oba se otočili za původcem toho křiku, ale to už Dayleen byla dávno pryč.
++++++++++
Dayleen nevěděla čím to je, ale všechny její cesty vedené špatnými emocemi vedly do toho podivného baru. Teď už nedbala na to, že to v baru smrdí potem, kouřem z cigaret nebo alkoholem. Jen si objednala jednu lahev vodky, zaplatila a odešla.
+++++++++++

Bylo devět hodin a polovina lahve už byla dávno pryč když se Dayleen dostala k Nemu(Nemo je v Holandsku muzeum. Koukněte na obrázky.)

A díky alkoholu Dayleen napadlo, že by vylezla na střechu. Byly tam přece zajímavé vodní atrakce.
Nakonec se tam dostala a v té době byla láhev už skoro prázdná.
Dayleen, ale zjistila( k jejímu překvapení), že neteče voda a tak si jen lehla a hledala na zatažené obloze náznak hvězd.
Asi mi prostě nefandí. Pomyslela si a stoupla si. Přešla ke kraji střechy nahlédla pod sebe. Tvrdá zem nebo voda. To je jedno.

Dayleen už slyšela i četla o sebevraždách z lásky, ale tohle nebylo z lásky. Měla na tom určitý podíl, ale Dayleen vyloženě vadila už jen její existence. Prostě na tomhle světě neměla být. Byla boží omyl.

A tak přelezla zábradlí, podívala se naposledy na měsíc zářící zkrz závoj mraků a skočila.
+++++++++++++
Dayleen ve skutečnosti nezemřela. Zůstala na světě jako zbloudilá duše která zůstala na tomto světě. Nakonec jí začali říkat duše moře. A ona byla šťastná. Že se na ní nezapomělo a že může konečně žít.