Quid Pro Quo

II: Druhé pravidlo

„Pan Noord má zjevně dojem, že nám toho může k strukturnímu funkcionalismu říct víc." Učitelův pohled se zabodl přímo do zmiňovaného žáka s pichlavým výsměchem mu vlastním. „K tabuli." Ta slova šlehla jako bič. Všichni věděli, že proti tomuto rozhodnutí se nedá odvolat. Bylo jedno, zda jste byli zkoušení minule nebo zda máte dost známek. Tohle bylo rozhodnutí vyšší moci.

Luuk se pomalu zvedl a se zaťatými zuby se začal sunout ze zadní lavice až dopředu před tabuli. Automaticky ho polila horkost, jakmile před ním konečně stanul. Zbytek třídy si mohl myslet, že se tak potí rozpaky, že se mu klepou kolena strachem a že se kouše do rtu proto, že potřebuje odvést vlastní pozornost bolestí. A přitom to všechno mělo úplně jiný důvod. Důvod, který znali jen oni dva.

„Buďte tak laskav a sdělte nám jméno některého z představitelů strukturního funkcionalismu," vyzval ho klidně, aniž by o něj byť jen koutkem oka zavadil. To zkoušeného dopálilo. Jak může být tak apatický? Jak může dělat, že se nic neděje?! A to nebyl jeho jediný momentální problém. Rudl vztekem, avšak taky studem. Doopravdy se snažil vybavit si alespoň jedno jméno. Jedno by bylo právě tak dost, aby nevypadal jako úplný tupec.

„V 50. a 60. letech byla zpopularizována takzvaná teorie konfliktu spolu se strukturním funkcionalismem. Teorii konfliktu necháme spát, co říkáš? Tu jsme už probírali. Ovšem funkcionalismus... Říká ti něco jméno Talcott Parsons?"

Znovu si musel připomenout, jak těžké je jasně uvažovat, když má někdo v ruce jeho ptáka. Ale teď ho v ruce nemá, tak se dej sakra dohromady a řekni něco!

„Talcott Parsons," dostal ze sebe přidušeně. Byl na sebe hrdý. Zapamatoval si jméno toho chlápka i přes to, že to jediné, nač se včera při tomto výkladu soustředil, byl jeho blížící se orgasmus. Dokonce i Rotmensen se zdál poměrně udiven tím, že odpověděl. A správně.

Nepatrně pokývl hlavou a založil si ruce na hrudi. Úšklebek, který mu na okamžik přeběhl přes rty, zaznamenal pouze Luuk. Ten bastard! „Určitě si ale vzpomenete i na dalšího pána, který byl pro tento sociologický směr."

„To ale není zdaleka všechno. Nemysli si, že strukturní funkcionalismus je jen Parsons. Patří sem i Robert Merton, nezní ti povědomě?" - „U-už... J-já... Pane!" - „Ššš, to bude dobré, ještě vydrž."

To byla přesně ta chvíle, kdy ho ten zmetek nenechal se udělat. Ale jak jenom bylo to jméno? Jméno toho hlupáka, kvůli kterému mu odepřel veškerou slast. Nechal ho viset na okraji, celého zpoceného a zadýchaného. Přestal se v něm hýbat a druhou rukou ho chytil pod krkem. Takhle za denního světla a během vyučování mu to přišlo neuvěřitelně zvrácené a absurdní.

Ani kdyby mu za to slíbil zlaté prase, nevzpomněl by si. „Nevzpomenu si, pane učiteli." Sklopil oči k zemi a neodvažoval se dodat cokoliv dalšího. Škoda, pak by alespoň viděl, jak vítězoslavně se Rotmensen zatvářil.

„V tom případě se po vyučování uvidíme v mém kabinetu. Tohle bude pět. Opravdu byste se měl zamyslet nad svým prospěchem, jinak se můžete rozloučit se zkouškami. Sednout."

Došoural se až ke svému místu následován lítostivými pohledy spolužáků. Plácl sebou na židli a zaskřípal zuby. Tohle mu nedaruje. A pak, že budou dodržovat to jeho quid pro quo! Hovadina! Nic takového nedodržuje. Jasně, pravidla jsou od toho, aby se porušovala, jenže tohle pravidlo má svůj důvod, ksakru!

Přesně ve dvě hodiny stál před jeho kabinetem. Klepal, nikdo se však neozýval, a tak předpokládal, že si ještě milostpán zašel na oběd. Praštil zády o zeď vedle dveří a sesunul se do sedu na zem. Co si jenom včera myslel. Jak by tohle mohlo někdy fungovat. Jak mohl být tak naivní a myslet si, že díky tomu ho přestane ponižovat? Kdyby mohl cestovat časem, dal by svému já přes hubu dřív, než by k němu stačil dojít.

„Židle uvnitř je pohodlnější než země venku."

Leknutím nadskočil, než mu došlo, kdo to k němu posměšně promlouvá. Hned byl zase na nohách a pěkně v ráži. „Co to jako mělo bejt?! Měli jsme dohodu!" vyjel na něho poněkud hlasitěji, než měl v plánu.

„Tak za prvé, ocenil bych, kdyby ses ztišil. Za druhé, co kdybychom se o tom pobavili uvnitř?" odemkl a naznačil mu, ať projde do kabinetu.

Luuk kolem něj nasupeně prokráčel. „Proč jste mě vyvolal?!" Nedal si říct a spustil úplně stejně rozezleně jako venku. Jeho vztek za tu malou chvilku dalo by se říct ještě narostl. Nemohl ho vystát. Jak byl ležérní a... a... Ani slovy to popsat neuměl. Nejradši by ho políbil. Počkat, cože?

„Chtěl jsem vyzkoušet, kolik sis toho ze včerejšího, hmm, doučování odnesl," zvedl k němu ruku a s koutkem zvednutým v samolibém úsměvu se dotkl hrany jeho čelisti. „Evidentně budeme muset zintenzivnit výuku. Nezdá se mi, že bych na tebe měl tak velký vliv." Tiše se uchechtl, sjel prsty k hrdlu a dlaní ho objal. Krásně mu do ní padlo.

Student proti své vůli zalapal po dechu. Nemohl si pomoct. Jediné, co chtěl, bylo kleknout si tu před něj a... Ne! Nic takového. Nenechá toho hajzla vyhrát. Přece mu nedá jenom tak pro nic za nic. Včera k němu šel s tím, že za to bude něco chtít. A tak to i zůstane. Nic na tom nemění fakt, že ho včera opíchal tak, že ráno skoro nevstal z postele, protože ho ještě pořád cítil. Ne, to s tím nemělo vůbec nic společného. Navíc se chová jako samolibý kretén, který si myslí, že mu patří všechno na světě.

„Stůl, ohnout," rozkázal ledově a pustil ho, zanechajíc na onom místě rudý flek ve tvaru jeho ruky. Noord se však tvářil tak přihlouple, až musel zapochybovat, zda ho vůbec slyšel. „Budu tě muset potrestat za tvoji ignoraci a neschopnost. Věz, že to nedělám rád..." Mezitím už ho sám strkal ke stolu a donutil ho se přes něj ohnout. Stáhl mu kalhoty i se spodkami a položil dlaň na jednu z půlek jeho oblého pozadí. „Ne, nedělám to rád. Já to přímo miluji," šeptl mu do ucha. Ozvalo se zasvištění, ale ani to Luuka nepřipravilo na příchozí bolest.

Ihned mu do očí vhrkly slzy. „Hej! To nes-nesmíte!" Sotva ta slova ze sebe dostal. Vzrušeně sípal, ač si nechtěl připustit, jak moc se mu to i přes palčivou bolest líbí. Navzdory slovnímu odporu se fyzicky nijak necukal. Přijímal trest s jakousi hrdostí. Přesněji řečeno... Hltal každý další úder.

„Chceš druhé pravidlo? Máš ho mít. Druhé pravidlo: Nikdy neporušujeme první pravidlo," procedil mezi zuby Rotmensen a s uspokojením sledoval rudé fleky, z nichž se přes noc stanou krásné fialové a modré obrazce. „Dobře si ho zapamatuj, až zase budeš něco chtít na oplátku za svoji neschopnost."