Quid Pro Quo

IV: Konec hry?

„Děláte si legraci, že jo?" zaskučel a ke svému vlastnímu překvapení v jeho hlase zaznělo až příliš velké zoufalství. A to jen proto, že ten idiot přestal.

Nechápal to. Nebyli spolu a byl naprosto v pořádku. V myšlenkách ho nazýval hajzlem, kreténem a zmetkem. Nemohl si pomoct. Jistým způsobem mu to pomáhalo se vyrovnat se situací. Dodávalo mu to dojem, že to on je ten, kdo je zneužívaný. Vždyť taky ano! Rotmensen ho zneužívá, zneužívá svého postavení. Jenže jakmile ho uviděl, bylo jedno kde, třeba i ve škole, a přesto mu srdce začalo bít o něco rychleji. Znovu si připomínal, kde všude se ho dotýkal, co přitom cítil a jak žadonil o víc.

„Nejdřív práce, potom zábava. Čemu jsi na tom nerozuměl?" zopakoval učitel a sjel ho přísným pohledem. „Musíš si to zasloužit..." dodal tiše a pročísl si vlasy. Kdyby se Luuk odvažoval hádat, řekl by, že snad i on má problém nechat toho a odebrat se k sociologii.

Přetočil se na břicho a provokativně se usmál. „Však přesně o to se právě snažím," odvětil smyslně a zapojil všechny své sváděcí schopnosti. Zahoupal nohama a vyzývavě se dotkl své tváře a sjel až ke rtům. Nechápal, o co jde Rotmensenovi teď. Vždyť se snad dohodli, že vždy dá něco na oplátku za ono doučování. Nemyslí si snad, že ten sex je pro ně oba sladkou tečkou na konec, kterou by dovolil i bez doučování? To určitě! Kdyby z toho nic neměl, nespal by s ním.

Jeho obočí vyletělo snad do poloviny čela. Pomalu si dával dvě a dvě dohromady. Tak trochu je teď postavil do slepé uličky.

„Slibuješ, že se i pak budeš soustředit?" přiklekl si k posteli a k Luukově hlavě. Pomaličku vklouzl prsty do jeho vlasů a začal se nimi něžně přehrabovat. „Protože si tě budu chtít zase vyzkoušet... Nedělám to tady pro nic za nic, je to jasné?" Tvrdě ho chytil za vlasy na zátylku a zatáhl, až chlapci vhrkly slzy do očí.

„Slibuju," dostal ze sebe. Neviděl na něho, to se mu nelíbilo. Anebo naopak... Líbilo se mu to až moc. Tak, že sám sebe znervózňoval. Takové věci se mu nikdy nelíbily. Navíc to byl vždy on, kdo měl situaci pod palcem.

Rotmensen přikývl a naklonil se k němu. V tu chvíli mohl Luuk na svém hrdle ucítit jeho teplý jazyk a rty. Vyvíjel tlak na jeho ohryzek a přidušoval ho, dokud nebyl spokojený a nepřesunul se k jeho uchu.

Ale vtom vstal a z výšky se na svého studenta zadíval, jako by se ho ptal „A co teď s tebou?" Otočil se a šel ke skříni, ve které chvilku něco hledal, než našel to, co potřeboval, a zase ji zabouchl.

„Víš, k čemu se tohle používá?" Po tváři se mu rozléval spokojený úsměv dravce, který si jde pro svoji kořist. A Luuk byl rád kořistí. Učitel mu stuhu podal, aby si ji ohmatal, aby se dotkl její jemné hedvábnosti. A mladšímu z dvojice se zatajil dech. Dýchal mělce a vzrušeně. Držel dlouhou černou stuhu, hrál si s ní mezi prsty a nesl ji téměř jako nějaký posvátný předmět.

Jediné, nač se studentík poté, co ji vrátil majiteli, zmohl, bylo zavrtění hlavou. Jinak dál zhypnotizovaně sledoval stuhu. Co má Rotmensen sakra v plánu? Chtěl se to dozvědět a zároveň tušil, že k nevinnosti to bude mít setsakramensky daleko.

„Lehni si na záda hlavou k pelesti," přikázal mu nesmlouvavě. Tím mu vzal od rtů jakákoliv slova protestů. Mlčky splnil, co se po něm požadovalo. „Zavři oči." A on je zavřel. Poslušně a bez zbytečných cavyků. Líbilo se mu poslouchat rozkazy. A chtěl mnohem, mnohem víc.

„Tak je hodný," šeptl skromnou pochvalu a Luukovi bylo fuk, že k němu mluví jako ke psu. Zatetelil se radostí sám ze sebe. Rotmensen by byl přísahal, že kdyby ten kluk byl skutečný pes, právě by vrtěl ocasem. „Takoví, jako jsi ty, by měli poslouchat rozkazy svých pánů. Měli by bez reptání přijmout trest, jestliže selžou tak, jako jsi selhal ty. Na druhou stranu, také by se měli naučit přijímat potěšení, které jim jejich pán chce milostivě darovat..." vysvětloval pomalu a trpělivě, každé slovo splynulo ze rtů jako kus líbezné písně, jež chlapce hladila po jeho zvrácené duši.

Začal se k němu sklánět, přetáhl mu tričko přes hlavu a následně omotal smyčku stuhy kolem jeho krku, než ji obtáhl i kolem obou jeho zápěstí. Nakonec stuhu ovázal kolem kovové pelesti postele a přitáhl ji. Čím víc by se Luuk zmítal a snažil rukama pohnout, tím víc by se smyčka utahovala a škrtila ho.

Učitel ho sledoval, jak nechápavě krčí nos, ale oči drží poslušně zavřené. Silou vůle se držel, aby z toho kluka prostě okamžitě nevyšukal duši. Tím by je oba však připravil o všechnu zábavu.

„P-pane učiteli?" špitl bázlivě svázaný a vzápětí ho do hrudi udeřilo cosi, co bolelo jako tisíc drobných jehliček. Neodvažoval se rozevřít víčka ani o milimetr, ale tlumenému výjeku se neubránil.

„Nemluv, když nejsi tázán," zavrčel starší z dvojice a nechal tu věc se dotknout Luukovy tváře. Důtky. Tentokrát je poznal. A byť úder cítil ještě v tu chvíli, kdesi hluboko uvnitř toužil po větší bolesti. Chtěl, aby ho zmlátil. Aby se zmocnil celého jeho těla. Aby byl jenom jeho. Nevnímal bolest. Byla to pro něj slast, které se nemohl nabažit.

Zmlkl a čekal, co bude dál. „Musíš si uvědomit, že i nepsaná pravidla se musí poslouchat. Bez výjimek. Porušíš jen jediné..." a nechal zbytek věty viset ve vzduchu. „Za všech okolností respektuješ a posloucháš svého pána. Na tom přeci není vůbec nic těžkého, ne? Jsi jenom hračka, moje hračka a otrok. Nic víc. Zvrácené stvoření, které chce okusit ty nejtemnější hrátky, nemám pravdu? Donedávna jsi sám nevěděl, že v tobě něco takového je, viď?" Vysmíval se mu. Povyšoval se nad něj. Ukazoval mu, kde je jeho místo.

„Ano," sykl na souhlas. Ihned dopadla další rána. Další výkřik.

„Ano, pane," opravil ho káravě Rotmensen a pohladil ho konečky důtek po prsních svalech. Sklouzl nimi až mezi žebra a odtamtud přes břicho až k podbřišku. Pozoroval, jak chlapci naskakuje husí kůže a jak se chvěje vzrušením. A možná trochu strachem.

„Ano, pane," zopakoval po svém vyučujícím svědomitě a bojoval v nutkáním strhnout si stuhu, otevřít oči a utéct. Chtěl to. Netoužil po ničem jiném. A přece se teď sám sebe ptal, jestli na to vůbec má koule. Jeho očekávání bylo naplněno. A mnohem víc než to. Jeho podvědomí v provazech jásalo tak, až by z něj měl Freud druhé Vánoce.

Rotmensen se uchechtl, skoro jakoby mu četl myšlenky. „Snad se nebojíš," popíchl ho a zabořil tvář do jeho obnaženého hrudníku. Zhluboka se nadechl a sjel nosem až úplně dolů k lemu kalhot. „Máš nádherné tělo." Pravda to však tak docela nebyla. Luuk byl docela vyhublý, pekáč buchet byste na něm hledali jen sotva a jeho mužství a kvapem se blížící dospělost signalizovala jen drobná spleť tmavých kudrlinek pod pupíkem.

„Jak asi chutnáš?" Nečekal na odpověď, trhnutím mu stáhl kalhoty a zmocnil se rty jeho vzrušené chlouby. Chlapec ze sebe vyrazil přidušený sten a trhl rukama vpřed, než si uvědomil, co tím způsobí. Zasípal a zalapal přiškrceně po dechu, než ruce zase povolil. Bylo to zatraceně příjemné. Rotmensen moc dobře věděl, co dělá a jak to má dělat. Dovedl v něm vyvolat takové pocity, jak se to ještě nikomu jinému nepodařilo. A přece... Přece se nemohl uvolnit. Něco bylo špatně. Fyzické potěšení mu přinášel a bylo to neuvěřitelné, avšak to psychické chybělo.

„Přestaňte..." vyzval ho chabě, a dokonce si dovolil konečně zase otevřít oči. Téměř nic neviděl, ale stejně se nesouhlasně zakroutil. „Nechte toho. Dost!" vyhrkl už o dost rázněji a povedlo se mu uvolnit stuhu na rukou, takže vyklouzl, byť mu zůstala ještě viset kolem krku. „To-to nejde... Jdu domů... Mějte se..." vykoktal ze sebe na překvapeného Rotmensena, popadl své tričko a zmizel z ložnice v náhlém záchvatu zbabělosti. Dole na sebe hodil svoji bundu a vyrazil ven bez dalšího rozloučení.

Sám neměl nejmenší ponětí, proč tak zpanikařil a co ho do háje donutilo utéct. Bylo to fajn. Vždyť se mu to líbilo! Byl z toho naprosto unešený. Nikdy by nevěřil, že zrovna tnehle učitel je schopen takových věcí. Takový kretén a přece po něm toužil. Měl's tam zůstat, nadával si. Zbabělče, posero. Co si teď o tobě asi tak bude myslet, hmm? S takovou je konec hry, kámo, game over. Posral's to na celé čáře. Nedoděláš školu, ani si už nezapícháš. Gratulujeme vám ke konci hry. Chcete to zkusit znovu?

Ale co když druhou šanci nedostane? Pochyboval, že jedna kuřba spraví jeho skóre, které teď spadlo kamsi hluboko do mínusu. Takhle si to zítra zase pěkně sežere.