Veverka na začátku zimy louská poslední oříšky, úplně hladová, konečně v teple svého stromu. Zmrzlýma prstama rozlouskne první a jediné, co z něj je, jsou přenádherné stříbrné šaty. Už celkem naštvaná, nervózní z hladu rozlouskne druhý – a jsou z něj ještě krásnější zlaté šaty. „Ale notáák!" skučí a louská poslední oříšek. Naštvaně ho rozlouskne a vypadnou z něj saténové šaty pošité pravými diamanty. Veverka vyhodí všechny šaty dírou ve stromě, dívá se, jak padají, a naštvaně nadává: „Sakra, tak já už se kvůli tý pitomý pohádce nemůžu ani nažrat!"
