I Hate Spiders, Peter Parker No.2

Lepší zítřky

Zrovna jsem ležela na gauči a četla si knihu, když se po domě rozezněl zvonek. S povzdechnutím jsem odložila knihu na stolek vedle sebe a neohrabaně se postavila na nohy. Narovnala jsem si zmuchlané tričko jak jen to šlo a v zrcadle zkontrolovala svůj vzhled. Otevřela jsem dveře.
"Dobrý den, jste slečna Caldwellová?"
Překvapeně jsem zamrkala. "No, to jsem. Ale nic sem si neobjednávala." pohled mi sjel na balík, který měl pošťák opřený o své koleno, zatímco jednou rukou z kapsy vytahoval propisku.
"Tohle je ze soukromé adresy, někdo vám poslal dárek." usmál se a kolem hnědých očí se mu objevily vrásky. "Tady mi to prosím podepište." dodal a strkal mi pod nos kus papíru.
Přikývla jsem a udělala, co se ode mě čekalo. Pak jsem si převzala balík a s rozloučením se vrátila zpátky do domu.
V hlavě mi šrotovala kolečka. "Od koho je.." zamumlala jsem a i s krabicí se posadila ke kuchyňskému stolu. Ještě jsem se natáhla do šuplíku pro nůžky a balík jsem otevřela.
Uvnitř bylo plno bublinkové fólie a vaty, ale nakonec jsem se tím bordelem prohrabala až k hlavní části. Věc jsem vytáhla na denní světlo a udiveně si jí prohlížela - byla to lampička, ale vypadala jako tanečnice hula hula. Tmavovláska stála na malé podstavě poseté pískem a malými mušlemi, kolem krku měla věnec z jasně růžových květin a z hlavy jí trčela žárovka.
Ještě několik sekund jsem si ten kýč prohlížela než mi došlo, že v krabici ještě leží dopis. Dychtivě jsem ho otevřela.
Byl od Deana, mého bratra. Právě byl se svou milovanou chotí na líbánkách, kde si užíval moře a sluníčka, zatímco jsem já v NY málem přišla o život. Pobaveně jsem nad darem protočila oči. Byla jsem ráda, že mi mou absenci na jeho svatbě už odpustil, přece jen, nebyla to moje chyba. Kdyby se tehdá M. J. nenechala zajmout...
Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Měla bych být ráda, že jsou všichni živí a zdraví. Obzvláště po tom včerejším incidentu. Nějakou dobu jsem zírala na telefon před sebou, než jsem se rozhodla, že zavolám Candace a zjistím, jak na tom je.
Zvedla jsem se a vytočila číslo jejího bytu. Telefon vyzváněl, ale odpovědi jsem se nedočkala ani po několikátém pokusu, takže jsem se na to vykašlala a rozhodla se, že půjdu ven.
Jen co jsem si ale natáhla bundu, telefon se rozezvonil. Byla jsem u něj několika dlouhými skoky.
"Candace?" vyhrkla jsem, když jsem přiložila sluchátko k uchu.
"Ne. Tady John. Sice nerad, ale dělám poslíčka pro otce, jdeš pozdě do práce. Měla jsi tu být přibližně... Včera."
Stáhl se mi žaludek. A sakra. Lidí jménem John je na světě hodně, ale jenom jeden má moje číslo a otce, pro kterého dělám. "Ahoj bratranče. Jak se máš?" protáhla jsem nervózním tónem.
Měla jsem pocit že slyším, jak zatíná čelist. "Melody," pronesl varovným tónem a já se rychle začala bránit. "Jo vždyť jo, pardon, hned jedu. Jen abys věděl, nemám pevnou pracovní dobu a Jonah moc dobře ví, že jsem včera pracovat samosebou nemohla. Na tý katastrofě sme byli oba." Domluvila jsem a telefon hned položila, než mohla druhá strana něco namítnout.
Svázala jsem si vlasy do culíku, aby mi nepadaly do obličeje a vyběhla jsem z domu. Hned za barákem jsem vtrhla do malé kůlny, kde leželo staré červené kolo po bratrovi, které jsem s hlasitým šramotem vytáhla, kopnutím zabouchla dveře od kůlny a vyjela na silnici.
Musím říct, že jsem měla štěstí, že nebyl žádný provoz. Brzda sotva fungovala a každou chvíli mi spadl řetěz, takže jsem musela neustále dělat přestávky.
Když už jsem byla celá umazaná od oleje a na devadesát procent jistá, že do práce stejně půjdu pěšky, zastavilo vedle mě temně modré auto. Zírala jsem na svůj odraz v černém okénku, dokud nesjelo dolů a neodhalilo Candacin obličej, vedle kterého se objevil i Harry.
"Bože jak ráda vás a vaše auto vidím!" cítila jsem slzy úlevy v očích. Měla jsem chuť tu kolo nechat ležet, ale Harry mě donutil narvat ho do kufru. Když už jsem seděla na zadním sedadle, auto se dalo do pohybu.
"Kam se ženeš?" otočila se na mě z předního sedadla kamaráda a podala mi navlhčený ubrousek, abych si mohla očistit dlaně.
"Do práce. Díky," usmála jsem se a řekla Harrymu, na jakou ulici má zamířit, na což mi odpověděl sebejistým "však já vím" a prudce zahnul, protože do teď jel špatným směrem. Autu zaskřípěly gumy a kolem nás se ozvalo pár zatroubení.
Candace ignorovala zběsilou jízdu svého přítele a nenuceně si upravila rudou rtěnku v zrcátku, ve kterém na mě káravě prohlédla. "Zase pozdě?" Odhadla a zrcátko zaklapla.
"Nemám pevnou pracovní dobu," namítla jsem, dnes už podruhé. "Po tom, co jsi mi nebrala telefon, se mi dovolal Jameson junior aby mě vybuzeroval," postěžovala jsem si netaktně a protočila nad tím oči. "Já bych dorazila. Ve svém vlastním čase. Musím totiž Parkerovi zachránit pracovní pozici, jinak přijde o druhou brigádu a to nevím jak by dopadlo."
"Strašná tragédie," zamumlal si pod nos Harry, což jsem přisoudila jeho a Peterovému stále nenapravenému vztahu, pokud se tomu tak dalo říkat. "Jameson junior? Ten co chodí s M.J.?" zamyslela se Candace a zasněně prohlédla z okýnka na ubíhající ulici. "Prý je to astronaut," usmála se líbezně.
"Kulový," namítla jsem. "To bych musela vědět."
Blondýnka nevnímala Harryho žárlivý postranní pohled zatímco se mi snažila vysvětlit, že John sice může být můj bratranec, ale že se o něj zajímám míň než o chleba ve svojí kredenci, a že kdybych možná někdy vyšla do společnosti s někým jiným než s Peterem tak bych poznala víc známostí a věděla, co se kolem mě děje, že se o Johnovi psalo v novinách a M.J. je spolu s ním milovaný páreček Queensu. "Věřila bys tomu? Úspěšný astronaut a slavná herečka Broadway a spolu. Není to nádhera?"
"Úspěšný? Řekni mi, kolikrát byl ten tvůj úspěšný John ve vesmíru." namítl náš řidič dřív, než sem svou osobu stihla ubránit sama. "Děkuji," řekla jsem a souhlasně pokývala hlavou.
"No mně neděkuj, to že nevíš co za práci dělá tvůj vlastní bratranec taky není moc chválihodný, v tomhle seš sama Mell. Navíc má Can pravdu, měla bys chodit víc mezi lidi, jen by ti to prospělo. Co není škola tak tě máme na krku my."
Aha.
Zastavili jsme před vchodem do budovy Daily Bugle a já zamlkle vylzela z auta. Harry si asi všiml mého výrazu, protože když vytáhl z kufru mé poskládané kolo a opřel ho o zeď budovy, pomalu ke mně přikráčel se vztaženýma rukama. "Pocem," řekl a pevně mě objal. "Promiň, je toho na mě teď trochu moc. To s tím financováním Octavia, táta, Peter a do toho si do mě támhleta ještě dloube s nějakým astronautem."
"Hej, já nikoho nedloubu-"
"Chápu," odtáhla jsem se s mírným úsměvem. "Vím co říkáš, taky bych se měla v hodně věcech polepšit, ale není to jednoduchý. Ale začnu tím, že budu chodit včas do práce. Promluvili jste mi do duše, rodičové," obrátila jsem se i na Candace a zvedla oba palce.
Harry pozvedl obočí a začal se přesouvat zpět do auta. "Já myslel, že nemáš pevnou pracovní dobu."
"To jsem si možná určila sama. Doufala jsem, že když je to rodina, tak mi to projde," pokrčila jsem rameny, za což na mě Candace pohlédla s otevřenou pusou. Nic neřekla. S úsměvem jsem jim zamávala, poděkovala za odvoz a po zamčení kola u stojanu jsem vystoupila do strýcova království.

"No, věc se má následovně. Jsi bez práce."
Peter zoufale zvrátil hlavu v křesle a zíral do stropu. "Promiň," špitla jsem a schovala obličej v hrnku s kávou. Nazpět se mi vrátilo dlouhé zaúpění. "To nevadí Mell, vím, že ses snažila. Nedá se nic dělat," řekl smířlivě po chvíli a mně se v hlavě přehrál včerejší rozhovor s Jonahem.
"Tohle snad není pravda, sestro ty to vidíš!' mávl strýček pěstí do vzduchu a poté jí přiložil k ústům, zatímco se mu obličej pomalu vracel do normální barvy. Zvedl ke mně oči. 'Dobrá. Tak že jsi teda ta rodina, Melody, tak tě teď hned nevyhodím. Máš poslední šanci. Poslední!' zdůraznil a zašermoval mi prstem před očima. "A co Peter-", "Jsou tu fotky?", "No nemám je, ale-", "Tak si myslím, že je moje odpověď jasná.", "No, ale-", "Ven!", "Zní fér."
"Jo. Dělala jsem, co se dalo," přitakala jsem a znovu si dala pořádný lok svého přeslazeného nápoje. "Ale musíš přiznat, že jsi nebyl zrovna, no. Produktivní," řekla jsem, když jsem nalezla to správné slovo. Nevěřícně se na mě podíval. "Ano, protože vybalancovat dvě práce, školu, život a bránit zločinu vůbec není produktivní."
"Ne, není. To je k zbláznění," přikývla jsem a poté se rychle omluvila když mi došlo, že to z jeho strany měl být sarkasmus.
Zavrtěl hlavou. "A nebyla jsi to náhodou ty, kdo mi ještě nedávno říkal že musím se vším ubrat, že se mám šetřit?" Odsekl a zahleděl se z výlohy poloprázdné kavárny.
"To ale neznamenalo, aby ses vykašlal úplně na všechno." Hluboce jsem si povzdechla a naklonila se k němu přes stůl. "Hele, neříkám že to nemáš náročný. Tuhle jsem se jen snažila říct, že by sis měl odpočinout od zločinu-" "Bránění zločinu," "Bránění zločinu. Promiň, že jsem tak přímočará ale zdá se mi, že se v tom trochu ztrácíš. No a jestli k tomu, aby ses postavil na nohy musím mluvit bez filtru tak budiž. A budu doufat, že to mezi námi nic nezkazí." Chytla jsem ho za dlaně a donutila ho tak, aby mi pohlédl do očí. "Chci ti pomoct," zdůraznila jsem. "A Candace s Harrym tu jsou pro tebe také." Nad druhým jménem si Peter odfrkl a opět se odvrátil. "Je to pravda," namítla jsem. "Jen to asi nebude tak jednoduchý."
Přikývl a pokusil se usmát. "Co bych podle tebe teda měl dělat, když už vím co dělat nemám." Optal se a ukousl kus pocukrované koblihy, co mám právě přinesla servírka. S úsměvem sem se pohodlně rozvalila a dala nohu přes nohu.
"No, první by jsi mohl zkusit věc trochu romantičtějšího kalibru," navrhla jsem a nenuceně si prohlížela nehty své ruky. Peter se zakuckal. "Myslím s M.J. My ještě tak daleko nejsme," zaculila jsem se a vzala si svůj příděl jídla. Ach, jak mi chyběl pořádný kus čokoládového dortu. Neubránila jsem se mlsnému oblíznutí, když jsem si dávala kousek do úst a s plnou pusou se snažila vysvětlit svůj trochu sobecký plán. "Pamatuješ, jak jsme jí tuhle u divadla viděli s tím frajerem?"
"Myslíš Johna?"
"Jak to, že ho najednou všichni znají!"
"Je teď dost v novinách, prý z něj bude astronaut."
"Jo, já vím já vím," mávla jsem nad tím rukou a polykala další sousto dortu. "Je to idiot. M.J. si ho nezaslouží. A a a a a-" zastavila jsem ho, než stihl protestovat. "Vím, co jsem ti na té zastávce říkala. Beru to zpět. Ty jsi rozhodně lepší volba, než ten pavián. Co takhle s ní zkusit navázat kontakt? Když bude mít zájem, samozřejmě."
Peter mlčel a přemýšlel. Čekala jsem, kdy z něj konečně vypadne nějaké moudro nebo třeba námitka, protože bylo stále možné, že se situace obrátí proti mně, on mi ten dobrý dort hodí do obličeje a řekne, ať si hledím svého. Začala jsem jíst rychleji.
Nic z mých nejhorších představ se ale nestalo, protože Parker jen přikývl a s novým elánem do sebe kopl zbytek ovocného čaje, který už mu před notnou chvíli musel vystydnout.
"No proč ne. Když se do teď vše jen kazilo, tak se přece musí někdy zadařit. Navíc si se mnou přece už dala i pusu, takže musím mít šanci. Dobře. Zkusím to."
Nevěřila jsem vlastním uším, ale souhlasně jsem přikyvovala. "Přesně tak. Nemůžeš mít pořád jenom smůlu." Sama jsem v to doufala. Nerada bych ho donutila k něčemu, čeho bych poté mohla litovat. V tu chvíli jsem ale věřila, že se opravdu může vše obrátit k lepšímu a můj kamarád se pro jednou bude mít dobře. "Ale jedno po druhém. Nejdříve M.J. a kdo ví. Třeba se pak usmíříte i s Harrym," řekla jsem povzbudivě a spokojená sama se sebou jsem vyškrábala talíř.
Kavárnu jsme oba opustili v dobré náladě, jakoby o něco lehčí. I počasí nám přálo - venku bylo teplo a ulici do oranžova barvil západ slunce, zatímco ve vzduchu voněl podzim. Zavěsila jsem se do Parkerova nabízeného rámě a společně jsme zamířili domů, povzbuzeni cukrovými endorfiny a s výhledem lepšího zítřka.
Nic lepšího než věřit nám nezbývalo.