Božský výběr

Pokec s panem Neznámým

Jsem Lorelai Knocková. Je mi šestnáct let. Vypadám stejně jako každá tuctová holka. Nevyčnívám moc z davu. Jinak jsem krásná, vysoká, štíhlá, bezbrylatá,hodná a i odvážná. Nevyhledávám vážnější vztah, ale ani se mu nebráním. Mám spoustu kamarádů ve škole i mimo ni. S kamarády tvoříme obrovský houf. Ten houf je tvořen i kluky i něžným pohlavím. Sice jsme každí rozdílní, ale máme jedno společné. Respektujeme se. Některé z nás jsou fifleny, jiní frajírci, šprti, sportovci a někomu se třeba neprojevil ještě talent. Chápeme ty, kteří neustále mění partner(k)y nebo ty, co shledávají lásku ve stejném pohlaví. Jsme taková menší rodinka. Bohužel jsme většina z nás v devítce, takže se musíme se všemi rozloučit. Ale určitě ne navždy! To jsem si aspoň myslela. Dokud se nestala TA věc.
Crrr. Achjo, nesnáším ten prokletý nástroj. BUDÍK! Házím po něm polštářem a on utichne. Konečně ticho, zaraduji se. Pak se mi zapne mozek. Já jsem tak hloupá! Musím do školy. Rychle vyskočím z postele. Nandávám si ponožky, kalhoty, tričko a mikču. Vbíhám do kuchyně. Na snídani nemám čas. Popadnu flašku a pro hřeben do obýváku. Popadnu ho a šupky dupky do koupelny. Tam se češu a zároveň myju zuby. Rodiče už jsou v práci. Po asi třech minutách uklidím kartáček a nazouvám se. Naštěstí autobus stíhám. Docházím ke zastávce asi tři minuty před příjezdem autobusu. Projistotu si kontroluji ODISku a zjišťuji, že mi včera skončila. No super! Musím jet načerno. I když si můžu koupit jízdenky u řidiče. Přistoupí ke mně nějaký cizinec a zeptá se: Nevíte, jaký autobus jede směr ke škole, kde je ředitelem Albus McQuido? Přímý směr má linka 44, ale ta odjela před třemi minutami a další pojede až za čtvrt hodiny. Ale můžete jet číslem 40 a přestoupit na zastávce Slavíkova na 43. Vystoupíte na zastávce Garáže Poruba, kde má zastávku taktéž linka s číslem 44. I tak je, ale těžké tam trefit, pokud tady jste poprvé. Moc Vám děkuji, nevím, co bych si bez Vás počal. A nemáte tam namířeno také? Já jsem pod jeho lichotkou samozřejmě zrudla jak rajče, ale on si toho nevšímal. Až pak jsem si uvědomila, že se mě na něco ptal. Vtom ale přijel autobus a my si šli hledat místo. Já k tomu si šla zakoupit i jízdenky. Vyřizování proběhlo v rychlosti a já si označovala jízdenku a hledala místo. Jedno volné bylo u toho pána. Došla jsem k němu. Vadilo by, kdybych si k Vám přisedla? zeptala jsem se ho nesměle. Přetocil hlavu ke mně a pokýval hlavou, že ne. Po chvilkovém mlčení on protnul ticho: A odpovíte mi na tu otázku, na kterou jsem se Vás na zastávce ptal? Začala jsem usilovně přemýšlet, co mi tam říkal. A můžete mi tu otázku zopakovat?opatrně jsem mu řekla. Jestli máte na tu školu namířeno, jsem se ptal. Vmžiku jsem mu odpověděla: Ano, teď tam mířím. Chodím do deváté třídy. Pokec s ním byl supr. Zaujatě mě poslouchal, ptal se na nejrůznější otázky. Jediné, co mě sžíralo bylo vědomí, že se neznáme. Může to být nějaký úchyl, který mě v možné chvíli zatáhne do kouta a znásilní. Jako kdybych na to nemyslela, on se mě zeptá, jestli nemůžeme společně jít do školy. Tam je spousta míst, kam mě může zatáhnout a udělat bůh ví jaké věci. Ale zase se může ztratit. Nakonec jsem to svolila. Na zavolanou jsme dojížděli ke Slavíkové. Tam jsme měli štěstí, protože 43 byla před námi. Taktak jsme ji stihli. I já jsem se začala vyptávat. Někoho mi velice připomínal, ale nemůžu si vzpomenout na koho. Vtom jsem si uvědomila! My jsme se nepředstavili. Já jsem Lorelai a natahuji mu svou ruku. Těší mě, Lorelai. Já Ti svoje jméno neřeknu, ale brzy se ho dozvíš. To se neboj. Došly nám otázky, takže jsme už jen tiše seděli. Několik zastávek před garážemi, provedl ten pán něco neslýchaného. Dal mi ruku kolem ramen! Neznáme se ani hodinu a on tohle udělá?!?pomyslím si. Samozřejmě hned ucuknu. Sice mi to až tak nevadí, ale nemůžu mu ukázat, že si mě tak snadno získá. Pohlédne na mě a se zdviženým obočím a s pobaveným úsklebkem řekne: Vadí ti to snad? Z toho milého, hodného muže se stal arogantní puberťák. Hodně lidí mi to říkalo, že jsem dost empatická. Ale tak moc?!? Jsme u garáží. Pomalu se postavíme a vycházíme. Já zatínám zuby, abych se nerozbrečela. Užasle se na mě dívá. Jsi dost silná. Nezlomila si nade mnou hůl, když jsem se teď choval jako arogantní nafoukanec. Většina se buď rozbrečela nebo se naštvala. Ty ses ode mě neodvrátila ani nic jiného. Byla to zkouška, jestli si toho všimneš a jak se zachováš. Vyslechla jsme ho. Plakat se mi chce doteď, mám slzy na krajíčku. Nemůžu ale projevovat slabost na veřejnosti, konečně jsem mu řekla. Potom jsem pokračovala: Já jsem ani s Vámi nechtěla jít, protože tě ani neznám. To já chápu, pověděl mi na to. Pokračujeme mlčky dál. Po očku se na něj dívám. Mi tak strašně někoho připomíná. Ne z dětství, ale z filmu. Někoho, komu nemůžu věřit. Někoho prolhaného, nějakého....boha. A teď mi to přichází. VY JSTE LOKI LAFEYSON! vykřiknu. Obrátí se na mě. Se zdviženými koutky. Ano, jsem Loki. Kupodivu jsi mě poznala, řekl s podtónem překvapení, odkud víš moje pravé jméno? Upřeně se mi podívá do očí. Nedokážu mluvit, myslet, strnule se do nich dívám. Když zjistí, co udělal, zrak naštěstí uhnul a já mohu pokračovat: Nejenže byste měl být napsaný ve severské mytologii, ale jste ukázán v nějakých filmech a časopisech. O mytologii vím, že tam jsem. Kdo o mě, ale natočil film? ptal se vyjukaně Loki. Na jméno režiséra si bohužel takhle z hlavy nevzpomenu. Ten film není ale o Vás. V některých jste hlavní padouch, v jiném jste jen zmínka jako "nevlastní" bratr Vašeho "dokonalého bratříčka". Chvíli se na mě díval pohledem alá vraha a snažil se to vstřebat. Až po chvíli řekl: Takže o Thorovi a Avengers víš, že? ujišťoval se. Protože nejen já Vás poctím svou návštěvou. No jistě, o Vás, Thorovi, Avengers či dalších kamarádů od Thora. Od odhalení jeho identity si vcelku povídáme, až dorazíme do školy. Přicházíme včas. Pět minut před hodinou. U dveří se musíme rozloučit a každý jdeme svou cestou. Mám málo času, takže do šatny běžím. A jako kdybych neměla štěstí na jednoho Boha, potkám dalšího. Začnu se mu omlouvat, sbírám si věci a zdrhnout do třídy. Takové štěstí mít, ale nebudu. Chytne mě za ruku a přitáhni si mě blíž. Jsme na sobě namáčklí a je mi hrozné horko. Zpříma se na mě dívá a já mám nutkání otočit hlavu. ALE NEJDE TO! Nakonec začnu couvat. Zavírám oči, ale o něco zakopnu, otevřu oči a co nevidím. Ten bůh.... Hádám, že Fandral mě drží. Nakonec mě postaví a jdu k šatně. Chvíli se rozmýšlím, ale nakonec se mu představím: Jsem Lorelai, Lorelai Knocková. Vy jste Bůh Fandral? trošku mi ujede. On několikrát zamrká. Ano, jsem Fandral a těší mě Lorelai, řekne s kapkou udivení. Než se mě stačí zeptat, odkud vím jeho jméno, se obleču a zmizím ve třídě. Tam si vybalím věci na první hodinu.

Vítám Vás u další kapitoly. Doufám, že se Vám líbila.Přeji Vám krásný zbytek dne.
Vaše klarickaK