Devět Životů Everly Sullivanové

I. Carpe diem

„Zítra zemřeš, a to musíme oslavit!" zapištěla Varvara. Caroline jen protočila oči.

„Everly, prosím tě, vysvětli jí to," skučela s pohledem upřeným na encyklopedii v jejích rukou.

Pousměju se na ty dvě. „Varvaro, vy přeci víte, že tahle," šťouhnu do hnědovlásky," Rutherfordová, oslavy nesnáší."

Malá dívenka se zamračí. „To dřív kdybyste věděly! V horách jsme nic neměli. Na Vánoce jedině cukr!" odsekne.

Svoji violu a smyčec mezitím položím na stoleček před sedačkou, na které sedí.

„Ano, to je sice hezké, ale od té doby uplynulo nejmíň dvě stě let, takže na to můžete klidně zapomenout. Chcete cukr? Pod domem je večerka," Caroline měla očividně Varvařiných vzpomínek na minulost plné zuby.

„Ach, ty dnešní děti. Ničeho si neváží," postaví se a odcupitá do kuchyně. Carol se na mě otočí.

„Nepřijde ti podivné, že ji musíme vykat? Vždyť jsme ji našli a vykrmili všichni společně," zašeptá poněkud hlasitěji.

„Všechno slyším!" ozve se.

„My víme!" obě po ní najednou se smíchem křikneme nazpátek.

Caroline byla velmi zajímavý člověk. Mohla by žít ve slávě, její um je naprosto jedinečný, a i s jejím sarkasmem tvoří naprosto okouzlující personalitu. Takový promarněný potenciál. To, co jí, stejně jako nám všem, udělali, si zaslouží nejméně.

Dělá, že ji nezajímá, kam ji tentokrát pošlou, ale nemusím to ani nijak na ni poznat. Je to totiž jasné. Všichni jsme vždycky ve strachu. I já brzy odejdu. Zbývá mi pár měsíců, a pak další a další životy a práce. Pravda nespí.

Z myšlenek mě vytrhne zvuk chrastících klíčí ve dveřích.

„Jsem doma!"

Na tváři mi zazáří úsměv. „Juliane!" obejmu ho kolem ramen. „Co nám tu neseš?" zeptám se, i když přesně vím, co se ve žlutých igelitkách skrývá.

Zvedne tašky a odnese je na stůl. „Takže, dortíček, ty kráso, sladké mi fakt chybělo," udělá na nás smutnou grimasu. Neubráním se malému uchechtnutí. Komik byl z něj opravdu špatný. „Třicet svíček, neboť jak říkali u nás doma – bella donna, bella vita," poukáže na pár skoro vyhořelých voskových svíček, „A pozor, tohle má uhádnout Varvara. Babuška, kde jste?!" Zmiňovaná již běžela zpátky do obývacího pokoje, aby mu vlepila pusu na obě tváře. „Je to vaše oblíbené, babi."

Jindy by mu za to oslovení vynadala, až by se z ní kouřilo, ale jelikož z bílé igelitové tašky vonělo její absolutně nejoblíbenější jídlo, málem nevybouchla štěstím. „Nudle!"

Julian pohladil starou ženu v těle dítěte po vlasech. „Že vy jste pilná mladá paní!"

Caroline si ho podezřívavě prohlížela. „Jestli za mnou ten Číňan ještě jednou přijde s tím, že jsi ho zase okradl, budu muset dělat, že neumím jejích řečí."

Chlapec pokrčil rameny. „Asi mě má fakt rád, protože tam do teď chodím a nic se mi nestalo," řekne a rozejde se směrem do kuchyně s Varvarou na ramenou.

Stisknu rty do úzké linky. „Tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu–"

„Až se ucho utrhne," dokončí větu nově příchozí osoba. Postarší muž si sundá promoklý kabát. „Everly jako vždycky se svými pranostikami. Nic se nezměnilo," přátelsky mě poplácá po rameni.