Losted

Strašák

Byl podzim. Na zem pozvolna dopadalo barevné listí a tvořilo tak krásnou barevnou pokrývku, venku se vznášel chladný vánek a ptáci mizeli z obloh. Do toho všeho se narodil chlapeček, k jeho smůle byl však zmrzačený. Chyběla mu totiž dolní část těla. Matka i přes chlapcovo postižení viděla jen naději, ale chladný otec pokládal chlapce za prokletého a proto vzal dítě do náruče a odešel s ním do temného lesa. Matka zalita potem a slzami ho tajně pronásledovala, až k samotné opuštěné stodole.

„Ne!" Vykřikla matka a zároveň manželka muže. Zmožená z porodu dopadla na zem pomalu umírala. Otec ani na chvíli nezaváhal, odhodil sekeru i s dítětem a doběhl za umírající ženou.

„Říkal jsem to. Říkal jsem, že je to dítě prokleté," pár kapiček slz dopadlo na zem posetou suchou slámou.

„Prosím,.." pokoušela se matka z posledních sil nadechnout „nezabíjej mé dítě." Jakmile se matčin hrudník přestal zvedat, místnost ovládl jak pláč dítěte, tak řev samotného otce.

Muž se zvedl ze země a namířil si to přímo nad dítě ležící na zemi, pláč dítěte přestal a změnil se na příjemný smích.

„Tak ty se tomu ještě směješ!" Lehce do něj kopl a dítě opět začalo brečet. „Už si mi způsobil dost bolesti, do svého domu tě nepustím," zvedl dítě za ruce a hodil ho hned vedle matky. „Shniješ tady, hned vedle tvé mrtvé matky, ty malá bestie." Napjatý otec odešel a zabouchl za sebou dveře. Tak začal život bezejmenného dítěte.

---

Po pár letech otec opět stál před stodolou přesvědčený, že je dítě mrtvé. Otevřel přední vrata do stodoly a vrhl se naproti svému osudu. Nepříjemný zápach rozpadlých těl se rozléhal po celé stodole a otec byl tak donucen si otrhnout kus látky ze své košile a přidržet si ji před nosem. Jeho nohy se zastavily těsně před tělem jeho zesnulé ženy. Nemohl však nikde najít své dítě.

Ozval se zvuk spadeného náčiní a otec udělal prudkou otočku směrem k místu. Udělal nejistý krok vpřed a ze stínu se vynořila postava.

Nejdříve se objevily jen kostnaté ruce se zarostlými nehty, zkousané do špičky. Poté následovala široká ramena a hlava pokryta neupravenými vlasy, dlouhými až po ramena. Hlava zvedla pohled ze země.

„Tohle není možné!" Začal hluboce dýchat, až se nakonec chytl za levou stranu hrudi a dopadl na zem.

Tělo vyhublého chlapce se k němu začalo přibližovat a zároveň tak odhalovalo zbytek svého postiženého těla. Při tom všem vydával zvuky skřípajících zkažených zubů a chraptění. Byla to jen bezmocná kostra potažená kůží.

„Ty zrůdo! Jak? Jak! Nepřibližuj se!"

Bezmocné tělo k němu natáhlo ruku, očekávajíc pomoc. Ruka ale dlouho ve vzduchu nezůstala a vyčerpaně dopadla na zem. Vyhublý chlapec tak zůstal ležet bez jakékoliv známky života, avšak stále dýchal a proudila v něm krev.

Otec se rozhlédl kolem sebe a zahlédl po své pravici lano a přímo naproti pár silných dřevěných prken. Hned ho napadl skvělý nápad.

„Budeš pykat za to, co jsi způsobil," pousmál se a prudce se zvedl, „měl si raději zemřít." Napl lano a začal ho chlapci vázat kolem rukou. „Za chvilku se pro tebe vrátím." Sebral do ruky již zmíněná prkna a odešel ke svému domu.

Ani ne po půl hodině se vrátil. Ohnul se pro lano přivázané k tělu a táhl ho ze stodoly ven.

„Tohle se taky bude hodit." Vzal si do ruky menší pytel a do něj naházel dřevěné kolíky a kladívko. Ještě před úplným odchodem se zastavil a ohlížel se za sebe. „Pomstím tě!" Zabouchl vrata.

„Tak tohle teď bude tvůj nový domov," ukázal jedním prstem na osamělý kříž uprostřed pole. „Budeš tady viset po zbytek svého prokletého života." Přitahoval chlapce blíže ke kříži a začal zbytek provazu přivazovat k prknům. Přivázal mu tak obě ruce a pomocí dalšího provazu i krk a trup. Jakmile uzly držely pevně, začal chlapci do dlaní tlouct dřevěné kolíky. Hned na to se ozvalo kňučení.

Celá práce byla dokončená ani ne za hodinu.

„Teď tu budeš viset a strašit ptactvo od mé úrody." Chlapcovi záhy stekla slza z tváře. „Každý den dostaneš jedno jablko a sklenici vody, nic víc! A aby nikdo nevěděl, co jsi zač, dostaneš tohle." Muž nasadil chlapci na hlavu pytel s úzkým otvorem na oči a ústa, odešel.

Ráno s východem vždy zakokrhal kohout a ven vycházela mladá dívenka s kouskem jablka a se sklenicí křišťálově čisté vody. A tak to chodilo den, co den, až do osudného dne, kdy vše skončilo.

---

Den se zdál být už od začátku divný. Slunce nevycházelo a kohout proto nezakokrhal, ale i přes to se dívenka vydala za chlapcem. Dala mu napít i najíst, ale zůstala tam ještě nějakou tu chvíli navíc. Sundala chlapci pytel z hlavy a v okamžiku se zadívala do jeho krásně zelených očí. „Chudáčku," pohladila ho po tváři a naklonila se k němu. Podala mu polibek na tvář a on se hned na to jedním koutkem zasmál. „Tohle musí skončit!" Nedokázala se odtrhnout.

„Co to tu děláš! Pojď rychle zpátky!" Ozval se hluboký hlas a dívka mu hned na to dala pytel zpět na hlavu a odešla k domu. Přišla facka a kdyby jen jedna, ale dalších pět. Zatáhl dívku dovnitř a pak jen následoval křik, silný a nekonečný.

Chlapec to nezvládl a škubal sebou do všech stran, až do té doby, než se uvolnily provazy a odpadly kolíky. To se mu podařilo a on se začal plazit po rozbahněném poli směrem k domu.

Křik, vzlykání, řev. To byly jediné zvuky, které doprovázely silnou bouři.

„No tak spolupracuj trochu!" Křičel muž na dívku, která se krčela v rohu pokoje a tiše plakala.

„Prosím, tohle dělat nemusíte!" Jakmile se k ní muž přiblížil, začala zuřivě kopat.

„Proto jsem si tě koupil ty malá děvko!" Chytl ji za vlasy a hodil s ní po pokoji a ona narazila nosem přímo do stolu. Krev jí rázem tekla proudem.

„Jsi monstrum!" Muž se tomu ale jen smál.

„Monstrum je to venku. Můj syn, který zabil svou matku!" Jeho smích nabýval síly.

Ale najednou se mu zkrz tělo dostalo ostří rezavých vidlí. Chvíli se snažil držet na nohou, ale pak začal volně padat na dívku.

Pak nastalo ticho, bouře přestala a pláč s ní. Chlapec se začal plazit k dívce, ve snaze ji zachránit. Ale už bylo pozdě. Dívka byla mrtva, skrz na skrz propíchlá vidlemi, stejně tak, jako sám jeho otec.

---

A jelikož chlapci nezbyl nikdo, vrátil se ke své práci a po čase se mu začalo přezdívat strašák.