Alane? Jsi to ty?

Normální den..

Jmenuji se Leonie Freeman, je mi sedmnáct let a chodím na Longwale High school. Mým idolem je Alan Rickman, ale ostatní holky jsou ujeté na nějakým Sakim Prittovi. Je to takový ten "školní frajer", ale mě nějak nezajímá. Proto si s ostatními moc nerozumím a všichni mě mají za blázna, když dám najevo, že je mi Saki ukradený. Já prostě obdivuji Alana Rickmana. Nikdy jsem nebyla taková ta stoprocentní holka, vždy jsem se chovala víc jako kluk. Proto jsem toho také vydržela víc než ostatní.

Pondělí

Jako každé pondělí jsem otráveně vstala z postele a zastlala ji. Když jsem se převlékla, z kuchyně na mě houkla máma, abych se konečně dostavila do kuchyně na snídani.

Po snídani jsem neváhala a ihned vyrazila do školy, abych nemusela poslouchat máminy neustále řeči a výčitky, jak jsem špatná. Opravdu jsem neměla zapotřebí to slyšet.

Dorazila jsem před školu, která byla ještě zavřená a ostatní čekali. Rozhlédla jsem se a uvědomila si, že jsem to neměla dělat. Uviděla jsem to, co jsem opravdu nechtěla.

,,Ahoj Leonie. Ještě tě nepřešel ten tvůj Alan?" křikla na mě svým otravným upištěným hlasem Kriss, ale já ji jen otráveným výrazem odbyla, a tak se otočila a věnovala se zas tomu Sakimu. Oba se mi tak hnusili. Nenávidím tu jejich partu. Podle nich jsem prostě byla ta chudá Leonie, co nedokáže ocenit dokonalost Sakiho Pritta.

Naštěstí dorazila konečně Katy, a tak jsem se alespoň trochu odreagovala.
Když otevřeli školu, ihned jsme se do ní s Katy vrhly, abychom se stihli dostat do třídy, než budou chodby přeplněné a nebude se jimi dát prorvat.

,,Tak co? Co ti včera řekl?" zeptala jsem se na Sebastiana a Katy zčervenala. Byla do něj od prvního pohledu zamilovaná. ,,Jsme spolu." řekla potichu a uchechtla se. ,,To je úžasné Katy. Přeji vám to." pogratulovala jsem a poté jsme šly do třídy.

,,Aeeh... zase chemie, vážně?" postěžovala si otráveně Katy a pohodila svoji tašku na zem vedle své lavice. ,,Bohužel. Umíš ty rovnice?" ,,Hádej. Můžeš jednou." protočila oči v sloup. ,,Neboj, jsme na tom stejně." uklidnila jsem ji a pak do třídy vtrhla Kriss držící se za ruku se Sakim.

Třída se konečně utišila, když do třídy vstoupila stará paní Klemensová. Na první pohled možná vypadala jako hodná milá stařenka pomalu na rozpadnutí, ale ve skutečnosti to byla silná žena s rázným přístupem.

,,Postavte se!" zavelela silným hlasem, když si na stůl položila učebnici. ,,Všichni sednout. Až na Burkinsovou, Pritta a Slokweskiho." prohlásila a přitom ty tři probodávala chladným pohledem.

Všichni měli nastražené uši a čekali, co se bude dít. ,,Co to mělo znamenat?!" nadechla se. ,,Co jste dělali v pátek večer za tím malým obchodem?" řekla již klidněji. ,,Moc dobře vím, že vás tam bylo víc," podívala se ostře na Christopha a další dva studenty v zadních lavicích.

,,Já.. bych to nějak vysvětlila." začala koktat Kriss. ,,No to byste měla." pokárala ji profesorka.

Kriss začala vysvětlovat a já jen přemýšlela, co teď asi dělá Alan. Já vím, neznám ho sice osobně, ale prostě to byl můj miláček. Prostě jsem platonicky zamilovaná. 

Po výuce jsme šly s Katy do jídelny. Horší bylo to, že se blízko nás zdržovala Kriss se Sakim. Neustále se mu vnucovala.

Když jsem si vybírala oběd a poté měla namířeno ke stolu, kde seděla Katy a Annie - moje sestra - narazila do mě schválně Kriss, šla dál a tác s obědem mi vyklouzl z rukou a spadl na zem. To už mě tak rozpálilo, že jsem ji musela už něco říct. ,,Ty krávo blbá! To jsi fakt tak nemotorná a neumíš dávat pozor?!" okřikla jsem ji a ona se poté zastavila.

Mezitím, co jsem se nějak snažila sebrat tác ze země, ke mě došla a chytla mě za paži, abych vstala. Ale rozhodně to nebylo myšleno tak, že by mi chtěla pomoct. ,,Co jsi to řekla?" pozvedla jedno obočí. ,,Nazvala jsi mě krávou? O tom ty máš co vyprávět. Ten tvůj Alan..." namyšleně odfrkla.

,,Au! Co to.." vykřikla, když jsem jí dala pěstí. Snažila se mi jej oplatit, ale marně. Jen po mě máchala svýma čerstvě nalakovanýma nehtama a snažila mě zachytit. V tom se k ní odněkud přiřítil Saki a skoro všechny holky si povzdechly. ,,Co se ti stalo zlato?" přiklonil se k ní. ,,Ta.. ta.. uhodila mě." postěžovala si a bylo vidět, že má na kraji slzy.

,,O můj bože, jen se nám tu nerozplakej, mohla by se ti rozmazat řasenka a make-up." odsekla jsem nadrzle a poté odešla.

Vyšla jsem ven a dveře se při mém východu rozletěli, že zaznělo zadunění.
No a, že nejsem jako ostatní. Ostatní by se s tím měli smířit, protože já se nehodlám změnit. A ta zmalovaná, vypatlaná Barbína se mi jednou bude omlouvat! pomýšlela jsem v duchu.

Najednou se mi nějak zamotala hlava, a tak jsem si šla sednout na nejbližší lavičku. Byla sice trochu zaneřáděná, ale to nebyla moje vina. Potřebovala jsem si jen sednout.

Položila jsem batoh vedle sebe a v tom uslyšela klapot podpatků. ,,Jste v pořádku?" došla ke mě paní Klemensová a posadila se vedle mě. ,,Nemáte to zrovna lehké a já vás chápu," začala konverzaci. ,,ta Burkinsová, taky jí nemám ráda. Už kvůli jejím benevolentním rodičům, kteří jí přinesou pod nos vše, co si zamane." řekla, jako by je snad znala.

,,Ano, neváží si ničeho a vyžívá se ve své popularitě na škole, ale neuvědomuje si, že to jednou skončí, její rodiče jednou zemřou a ona bude stále jen hloupá Barbína, kterou poté někdo okrade a ona rázem skončí na ulici." byla jsem ráda, že mi konečně někdo rozuměl. Více mě ale překvapilo, že to byla zrovna paní Klemensová, která si vždy hleděla jen svého.

,,Kde jsi byla tak dlouho? Máma se po tobě ptala." oznámila Annie po mém příchodu domů, když vyšla z pokoje a všimla si mě. ,,V parku." jednoduše jsem odpověděla a zalezla do svého pokoje, zamkla se a padla únavou na postel, protože se mi stále motala hlava.

Chvíli jsem si ještě prohlížela Alanovi nové fotky a přemýšlela nad tím, co se dnes událo. Myslím, že jsem zareagovala dobře. Tohle se nestalo poprvé.

Poté jsem tvrdě usnula s mobilem v ruce a čekala na další odporný den.

Doufám, že se vám příběh bude líbit a popřípadě zanechte v komentáři nějakou radu, co bych měla zlepšit, a nebo hlas :)