Alane? Jsi to ty?

Změny

Probudila mě jakási rána z venku. Něco jako kdyby udeřil blesk. Mohly být tak dvě-tři hodiny ráno, a tak jsem si unaveně promnula oči a líně jsem si sedla na postel. I když nechápu z jakého důvodu, ale cítila jsem nutkání k tomu, abych šla ven. Něco mě prostě v mysli nutilo jít ven.

Chvíli jsem si to nepřipouštěla, ale pak jsem se odhodlala vstát z postele a šla před dům na zahradu. Chvíli jsem tam stála na měkkém trávníku, jako tělo bez duše, až pak když najednou mírně zahřmělo, jsem se probrala.

Najednou se kolem mě rozlila silná záře a z nebe přímo do mě udeřil blesk a celým mým tělem projela hodně velká dávka energie. To se třikrát opakovalo a pak jsem spadla na měkkou trávu a probadla do tmy.

Když jsem se probudila, připadalo mi to, jako bych spala celou věčnost, přitom mohla uběnout teprve jen asi hodina. Cítila jsem se trochu jiná. Jako by se na mě něco změnilo.

Nehodlala jsem nad tím dál přemýšlet, a tak jsem šla zpátky do pokoje a zachumlala se do peřiny, protože mi bylo neobvykle chladno. Projela jsem si rukou vlasy a vydechla, ale přišlo mi to hodně divné, jako by i mé vlasy se změnily a všechno. Jakto, že jsem přežila tři rány bleskem a co se se mnou stalo?
Vnímala jsem tak nějak všechno trochu jinak.

Ráno

,,Eee....." probudila mě svým hlasem Annie, přičemž jsem se lekla. Prudce jsem poskočila a praštila se do hlavy o poličku nad svojí postelí, z níž spadla kniha. Annie na mě zůstala zírat, jako by mě viděla poprvé a já bych vypadala jako mimozemšťan.

,,Co je?" zeptala jsem se jí otráveně a ona se prudce nadechla a vykulila oči. I já si všimla něčeho opravdu divného. Můj hlas!

,,Co to.." podivila jsem se. ,,Kdo jsi? Co jsi udělal s Leonie?" mluvila zděšeně Annie. ,,Vždyť to jsem já. Leonie." ujišťovala jsem jí a ona o krok odstoupila. ,,Ne, to nejsi." odsekla a zkřivila obočí.

,,Co? O čem to tu meleš?" už mě začínala trochu štvát, a tak jsem zvýšila teď už chlapský hlas, který mi přišel dost povědomý. Když jsem se zasoustředila na svůj nový hlas, něco jsem si uvědomovala a rychle běžela do koupelny, abych se podívala do zrdcadla.

Doběhla jsem do koupelny a přitom se hlavou praštila o futro. Sykla jsem bolestí a přiložila si na čelo ruku. Dokonce i má kůže mi přišla hrubší než obvykle. I oblečení mi bylo těsnější.

Přivřela jsem oči a přitom se opřela o pult před zrdcadlem. Pomalu, ale jistě jsem oči otevřela a pohlédla do zrdcadla. Chvíli jsem na něj zůstala civět a pak jsem trochu vykřikla.. Teda teď bych měla říct spíše "vykřikl". ,,Cože? Alan Rickman???" vyhrkla jsem a ohmatala si obličej, abych se ujistila. ,,Co dělá v tom zdrcadle?" podivila jsem se nad svým odrazem v zrdcadle.
V tom jsem v zrdcadle zahlédla překvapenou Annie. ,,Takže ty jsi teď Alan Rickman??" podivila se a přitom si mě prohlížela. ,,Ee.." nebyla jsem schopna odpovědi.

,,I když tomu nechci uvěřit, tak asi budu muset, protože Leonie opravdu nikde není. Jak se to stalo? Jak jsi se změnila?" poptala se Annie už uklidněná. ,,No.. ani nevím. Vím jen, že jsem v noci byla na zahradě před naším domem a pak... do mě udeřil asi blesk." vysvětlila jsem celá zmatená z mého nového vzhledu.

Uslyšela jsem odněkud neobvyklé zvonění mobilu. ,,To je tvoje?" poukázala jsem směrem k Anniynýmu pokoji. ,,Ne." řekla s údivem. Šla jsem tedy za zvukem, který nakonec vycházel z mého pokoje.

Vešla jsem dovnitř a na stole ležel nově vypadající dotykový telefon, který jsem nikdy neviděla.
Podívala jsem se na displej, kde byl zameškaný hovor od Emmy Thompson a pod ním smska: ,,Alane, co zas blbneš? Kde jsi?"

Vzala jsem mobil do ruky, ale bylo tam heslo. Najednou se mi zničehonic v mysli vybavilo "Alan4672", a tak jsem to zkusila zadat. Mobil se opravdu odemkl a hned jsem šla do sms a do hovorů. Bylo tam asi dvacet zmeškaných hovorů od Emmy.
,,No tak, kde jsi sakra?! Zítra máš to interview a musíme doladit tu řeč! Nemáme čas na blbosti!" přišla nová sms a já zůstala jako přivařená sedět na posteli a Annie přihlížela.

,,A jak půjdeš do školy?" vzpomněla si Annie a já si uvědomila, že dnes je vlastně škola. Podívala jsem se na mobil. Bylo teprve sedm, takže jsem měla dostatek času na to, abych našla nějaké vhodné oblečení.

Prohledala jsem skříň, ale nic nebylo vyhovující. ,,Počkej, táta má přeci nějaké košile a kalhoty, které už nenosí." navrhla Annie a já s úlevou přikývla.

,,Tady." přiběhla za mnou a podala mi černé džíny s košilí. Servala jsem ze sebe těsné triko a vzala si košili. ,,Téda. Máš dobrý tělo." obdivovala Alanovo vypracované tělo. ,,Hele, Alan je můj. Neočumuj!" upozornila jsem ji a pak se pobaveně usmála. ,,Dobře, už jdu." navrhla, za což jsem byla v tuhle chvíli upřímně ráda.

Když jsem si brala kalhoty, všimla jsem si jeho velké chlouby. ,,Mmmmm" řekla jsem si pro sebe a zapla kalhoty. ,,Můžeš." povolila jsem a Annie vstoupila. ,,Páni, vypadáš fakt dobře, Alane." poškádlila mě a uchechtla se.

,,Postřeh!" řekla, když ke mě přistoupila a najednou mě bezdůvodně kopla do slabin. Schoulila jsem se a chytla se tam oběma rukama. ,,Au.. Ano, vydržím hodně, ale tohle opravdu bolí.." sykla jsem a ona se trošku zasmála.

Když bolest konečně přešla, vzala jsem ze skříně černou tašku a přendala do ní učebnice, aby si někdo ve škole nemyslel, že jsem Leonie/sobě ukradla věci.

Ještě jsem si učesala nové vlasy, tak jako se mi to na Alanovi vždy líbilo.
Lehce jsem si vlasy prohrábla. Opravdu je má tak jemné a rty má fakt úžasné.

,,Jak to ale řekneme mámě?" uvědomila jsem si. ,,Něco už vymyslíme." ujistila mě. ,,Ale co teprve ve škole?" upozornila jsem. ,,Nikdo ve škole Alana Rickmana nezná. Nikdo ho v tomhle městě nezná. Jen ty. Tak se neboj, že bys přitahovala pozornost." odhodlaně prohlásila Annie a vedla mě k východu.

Nenápadně jsem proklouzla kolem mámy a vyšla ven ze dveří a za mnou hned Annie. ,,Ve škole se drž dál od ostatních. Prozatím." poradila mi. ,,Dobře. Katy řekni, že... třeba, že jsem na dovolené. Musím si ještě ujasnit, co jí řeknu." řekla jsem a poté jsme konečně vyrazili do školy.