Komu bych vlastně chyběla?
Samozřejmě mě napadne pár jmen, ale doslova jen pár. Dvě kamarádky, a jeden kluk. Ani nevím jestli jsme kamarádi. Většinou si píšeme o blbostech, ale asi třikrát to byla vážná debata. Hodně toho lituju. Vylila jsem si srdíčko, a u toho jsem mu řekla skoro všechno. Včetně toho že se řežu.
Napsal mi, ať mu napíšu, když budu mít chuť to udělat zase. Nenapsala jsem mu. Ani jednou. Upřímně řečeno, netuším proč chtěl ať mu napíšu. Má svůj vlastní život, dost svých vlastních problémů, a nemusí řešit moje depky. A taky je řešit nebude. Letos maturuje, nemůžu ho zatěžovat. Abych byla upřímná, chtěla jsem mu napsat. Vážně moc. Naštěstí jsem to vydržela. Protože se bojím že by to řekl dál.
Nejspíš by se jim ulevilo. Nejlepší kamarádka by si našla lepší kamarádku než jsem já, v týmu by se zbavili tlustý krávy co jim kazí skóre, a holky co mě šikanují by si našli další terč posměchu. Ve třídě by přišli o tu blbou píču co je absolutně vypatlaná. Všichni by vyhráli. A já bych se životem alespoň remizovala. Víc nechci.
Jde o to, že já už to prostě nezvládám. Každou chvíli se bojím že selžu. Je pro mě těžký přejít ulici bez úvahy že skočím pod auto, koukat se dolů, aniž bych myslela jestli by ta výška stačila na to, abych si zlomila vaz, vzít si debilní prášek a u toho nechtít polknout celou krabičku a doufat že mě navěky uspí. Kde ostatní vidí konstrukci na basketový koš, já vidím šanci. Oběsit se.
Všechny vás vítám u mého "příběhu". Já, ani nevím. Prostě tady budu zapisovat svoje myšlenky.
