You're My Angel, Fallen Angel

-one-

Už zase se to stalo. Ten divný sen plný tmy, někdo volá mé druhé jméno. Zase ten divný pocit, jako by mě někdo pozoroval. Hodiny koukání do stropu. Jen tak jsem ležela a přemýšlela o tom, proč se tohle děje zrovna mně. Proč vidím divné záře, osvícení, postavy a znaky, kterým nerozumím. Věčné divné pocity toho, že nikdy nejsem sama. Návštěvy psychologa nepomáhají a je to čím dál horší a horší. 

Přemýšlení o tom, jestli jsem v pořádku, nebo ne mě už unavovalo, a tak jsem vylezla z vyhřáté postele a sedla si na parapet k oknu. Jen tak jsem koukala, když jsem to zase spatřila - ten lesk, tu zář. Rychle jsem otevřela okno a vše bylo pryč. Vzdychla jsem a sedla si tak, že mi nohy koukaly z okna. Bylo léto, takže mi zima nebyla. Přišla jsem si už jako blázen. Ovanul mě jemný vánek a já si usmyslela, že bych mohla zkusit ještě usnout, i když jsem jasně věděla, že je to marné.

Měla jsem pravdu, nešlo to. Podívala jsem se na telefon a zjistila, že je Meg aktivní. Moje nejlepší kamarádka byla přesný opak mně. Nepamatuji, jaký víkend naposledy nebyla pařit. 

Me: Jsi v pořádku Meg?
Meg: Samozřejpně An! PřijeĎ prosííím!

Jo Meg měla dost. Už poznám, kdy je na čase ji zachránit. Bylo půl čtvrté ráno a byli někde u mola. Rozhodla jsem se, že vytáhnu paty z domu a zajedu pro ni.

Me: Jedu pro tebe kočko.

Ještě jsem napsala rodičům, že pro Meg jedu. Byli už na to zvyklí a měli Meg vždy rádi. Nebo spíš mamka. Táta byl magor, který nevěděl, jak víc mi ničit život a nechápu, co na něm mamka kdy viděla. Oblékla jsem si džíny a mikinu, vzala klíčky od auta a vyrazila. Když jsem si obouvala boty, začala se o mne opírat naše kočka Ellie. Párkrát jsem ji pomuchlala a rozloučila se s ní. Vyšla jsem ze dveří a šla pomalu k autu. Už jsem si sedala, poutala se a podívala se do zpětného zrcátka, abych si zkontrolovala výhled. Když v tom jsem viděla jak na ulici pod lampou stojí nějaká postava. Lekla jsem se a okamžitě auto zamkla. Když jsem se ohlédla zpět, postava už tam nebyla. Byla jsem vystrašená, ale říkala jsem si, že se mi to mohlo jen zdát a že Meg potřebuje, abych ji vyzvedla, jinak nedopadne dobře.

Dorazila jsem k pláži a už z dálky jsem viděla rozdělaný oheň a plno lidí okolo. Naštěstí se nedá Meg jentak přehlédnout, takže jsem se nebála, že bych ji nenašla. 

,,Ahoj An!" ozvalo se kousek ode mě. ,,Ahoj Tonny." zamávala jsem. Tonnyho jsem nikdy neměla ráda, byl divný. Neměla jsem z něj dobrý pocit. Vždy mi přišlo jak kdyby mě pronásledoval.

"Anastáááázinko!!" uslyšela jsem najednou upištěný hlas. Hned jsem věděla, že to je ona. Jen jsem se uchechtla a pomalu šla naproti. Byla omotaná okolo nějakého druháka, který čekal určitě jen na jedno. Prasáci. 

,,Díky, že jsi se o ni postaral. Už si ji vezmu." řekla jsem mu. ,,Ty už ji vezeš pryč?" zeptal se udiveně. ,,Co sis jako myslel?" uchechtla jsem se. ,,Ježíš" odfrkl si a odhodil ji směrem ke mně. "Příště to zkus třeba jinak broučku!" zavolala jsem směrem k němu se smíchem. Chytila jsem Meg pořádně a všimla si nějakého kluka, jak na nás z dálky zírá. 

,,Na co čumíš?" vyjela jsem po něm. Měl kapuci a nebylo mu pořádně vidět do obličeje. ,,Na koho to mluvíš An?" zeptala se Meg. Podívala jsem se na ní nechápavým pohledem ,,Vždyť tam nikdo není." dodala. ,,Cože?" zarazila jsem se a podívala se znovu směrem k tom klukovi. Fakt tam už nebyl. Divný.

Pomalu jsme se dostaly k autu a nasedly. Pomohla jsem Meg se připoutat a vyjela. Za chvilku jsme byly u ní doma Pomohla jsem se dostat do domu a pak se vydala zpět k sobě domů. V domě byl klid, rodiče spali. Už jsem pomalu šla nahoru, když jsem si všimla, že Ellie má na srsti popel. Bylo mi to divné, není typ kočky, která by se ráda ušpinila. Šla jsem se tedy podívat do obýváku ke krbu. Všude po zemi byl popel z krbu. V tu chvíli zablikali světla a otevřelo se prudce okno. Udělalo to obrovský hluk. 

Najednou jsem slyšela, jak někdo běží po schodech dolů. ,,Anastázie! Co to má doprdele zase znamenat!" táta. Klasicky. ,,Tati, já to nebyla!" začala jsem se bránit. Kolik už bylo situací, kdy se stalo něco takhle podivného a táta bezkompromisně věřil tomu, že jsem to byla já. Že jsem nešikovná a nemotorná. Mamka mě vždy bránila, jak kdyby táta věděl, že to nedělám já, ale bránil se tomu. Jak kdyby něco věděli.

,,Emanueli, nech ji už konečně!" vykřikla mamka. ,,Víš, že to takhle dál nejde!" pokračovala. ,,Co dál takhle nejde mami?" připojila jsem se do konverzace. ,,Anastázie, běž okamžitě do pokoje!" zavelel táta. Nechápu ho. Jak kdyby ze mně měl strach.

,,Co se to děje?" vyjekla jsem s brekem.

,,Prostě ne, neskončí jako tvá matka Marry, tohle se nebude opakovat! Pojedeš do školy v Heardwillu, tam tě dají do pořádku!"

Snad se Vám první kapitola nového příběhu líbí! Musím se do toho zase po těch letech dostat, ale tento příběh už mám vymyšlený už od doby, kdy jsem začala psát své první knihy. Doufám, že tuto konečně dokončím a přilákám své čtenáře zpět! <3

N.