Mladá stopařka Vaness Bruel se vydává pro dalšího učně do dalekého státu v Jižní Americe, čeká ji překvapení. Vždy zatím bývala jen poblíž rodného Ruska avšak teď se musí, jako už tolikrát přizpůsobit. Když však konečně dorazí, nic není tak jak by...
Moje jediná a tudíž i nejlepší kamarádka, nosící jméno Evie... Dalo by se o ní říct spoustu věcí, je věčně veselá a vyznačuje se až chorobným zájmem o módu, ale ten kdo ji zná hodně dobře, většinu času lituje, že ji vůbec poznal. Hehe. Ten zbytek času je to vlastně celkem milá osoba. "Do pr*ele." zaklela jsem když jsem spadla z postele na tvrdou podlahu. Zavrčela jsem a otočila se na důvod této situace. "Vidím, že ses dobře vyspala." zasmála se ona milá osoba, když přestala šťouchat do obličeje prstem za účelem mého probuzení a podala mi ruku abych mohla vstát. "Asi potřebuješ napravit zrak..." přijala jsem její ruku se zabručením "...Můžeš mi dát jedinej důvod, proč když otevřu oči tak uvidím tvůj obličej těsně u toho mýho?" prskala jsem na ni dál a ona se zase začala smát. "No, původně jsem pro tebe měla informaci o tom učni." řekla a nepřestávala se smát. "A tos mě nemohla nechat ještě aspoň hoďku spát, vždyť je teprve..." nedokončila jsem větu, protože jsem se díky mým šplhacím schopnostem dostala na postel abych se podívala na digitální hodiny na nočním stolku. "...deset padesát-dva" dopověděla jsem a Evie dostala záchvat smíchu, který na chvíli utlumil hozený polštář a s hlasitým a zasténáním jsem zabořila hlavu do peřin.
************************************
Když jsem sešla schody, takovým způsobem, že ostatní obyvatelé archivu otáčeli hlavu, aby zjistili, co je to za retarda, doplazila jsem do kuchyňky, šáhla jsem po první věci v ledničce, což byly cereálie s mlékem, přišla Evie. "Vidím že už tě to přešlo." Ušklíbla se, když jsem jí obratem odpověděla zamračeným pohledem a ona se na nedočkavě podívala "Jdeš teda?" zeptala se a já si už odevzdaným výrazem vzala svoji misku a šla jsem za ní " Vypadá to, že nemám na výběr, máš to v počítači?" Evie mě místo odpovědi předběhla a vydala se rychlým tempem kupředu, zatímco já jsem ji i se svou snídaní líně následovala. Asi bych měla projevovat větší zájem o učně, zvláště když tygří kmen nepatří k těm nejpočetnějším, vlastně jsme kvůli těm náboženským fanatikům, kteří si říkají Purigi. Začali nás ve velkém sledovat teprve od dvacátého století, ale napáchali víc škod než za celou naší existenci. Přestavují se jako vymítači ďábla a můžete jen hádat kdo má ten ďábel být. "Posloucháš mě vůbec?" vytrhl mě z přemýšlení hlas kudrnatého stvoření přede mnou a já zamrkala. Ona si jen povzdechla a začala svoji řeč, kterou asi vedla znovu "Prohlížela jsem kamery města jelikož jsem se dost nudila a našla jsem tohle." pustila záznam z kamery na ulici, kde procházeli tři středoškoláci, holka a dva kluci. Zaujal mě ten uprostřed který držel tu holku okolo pasu, měl úplně bílé vlasy a světle modré oči. Naklonila jsem se o trošku blíž k počítači a pátrala po jejich okolí. Hledala jsem chlapce ve věku zhruba deseti let, který by odpovídal učni, ale šla tam jen ta trojice "Neříkalas náhodou, že se to bude vztahovat k učni?" pozvedla jsem tázavě obočí když jsem se podívala na Evie a ona mi pohled klidně oplácela, než otočila tvář zpět k monitoru "Mám jisté podezření, že tohle je ten učeň." řekla naprosto klidným hlasem a ukázala prstem na bělovlasého kluka. Já jsem se prudce narovnala a odstrčila od počítače "Evelline Worthová jestli ti úplně nepřeskočilo tak nevím co s tebou je, protože tomuhle albínovi je tak sedmnáct." hlas mi přeskočil tak o oktávu a mojí lžičkou od snídaně jsem šermovala před monitorem, "Albínovi?" odtušila Evie s úšklebkem a já si povzdechla. "Takže to myslíš vážně?" zeptala jsem a moje kamarádka přikývla. Promnula jsem si obličej a zamumlala "Tohle bude na dlouho. Potřebuju probrat."
************************************
Poté, co jsme s důkladně promyšleným plánem sledování učně -který spočíval ve Starbuck a následném hledání učně- nějak upravily, což u mě bylo nesmírně těžké, takže jsem si raději udělala vysoký drdol a rozhodla se čekat na Evie. "Nechceš si vyměnit tu košili?" zeptala se opatrně moje komplice a já se na ní dotčeně podívala "Co máš proti mé košili?" stočila jsem svůj pohled na můj oděv "Upřímně, do teď jsem doufala, že máš aspoň nějaký vkus" odtušila Evie, která byla sama oblečena v crop topu a džínových šortkách. Najednou jí obličej vybarvil zděšený výraz "Vanessa... co-co je tohle?!", zamračila jsem se na ní a pleskla ji po ruce, když si se zhrozeným výrazem prohlížela jednu z mnoha malých záplat na košili. "Co? Vždyť je malá a je jich tam plno. To se ztratí, pojď na to kafe." zkoušela jsem odvést pozornost Evie jinam, protože začala očima hledat další záplaty. Ona na mě naposledy kriticky pohlédla "Aspoň, že nemáš tepláky." zabručela a vyšla směrem k nízké budově před námi. Vešly jsme dovnitř a naskytl se nám pohled prostor s několika stoly, z toho jich bylo pár zaplněných i lidmi a za pultem, který byl napravo od dveří se na nás až skoro nuceně usmívaly dvě čísnice. Evie mě dotáhla k pultu a začala si objednávat, jelikož jsem neposlouchala tak jsem až po chvíli zaregistrovala že se na mě stočili tři nepříjemné pohledy. "Co?" zeptala jsem se Evie, která se na mě poněkud znuděně dívala "Co si dáte?" zeptala se s hraným milým hlasem číšnice a já v duchu protočila očima, že se ještě vůbec snaží "To co ona." řekla jsem a šla si sednou ke stolu co nejvíc k rohu. Evie vyzvedla oba kelímky kafe a sedla si ke mně. Podala mi jeden z kelímků a já ho začala zkoumat "Zase si mě překvapila, doteď jsem měla o kávě dobré mínění. Je to vůbec káva že?" podívala jsem se přes brčko na moji podezřelou kamarádku. "Jasně že je a neurážej ho. Jmenuje se..." nedořekla protože jsem ji zarazila uprostřed věty "Ne, ne, neříkej mi to. Teď to ještě budu pít, ale vypadá to jako něco co vyzvracel jednorožec." dořekla jsem a uslyšela jak se někdo zasmál. Otočila jsem se za zvukem a uviděla druhou fázi našeho plánu, neboli cíl celé mé cesty. Díval se samolibě na nás a já měla chuť ho praštit. S jedním obočím nahoře jsem si ji znuděně prohlédla. Vypadal jako normální středoškolák, rozhodně mu nemohlo být víc než dvacet. Měl úplně bílé vlasy a ostře řezanou tvář a na nich se mu rýsoval šibalský úsměv. Nejvíc mě zaujaly jeho oči, byly modré s nádechem šedé. Bylo v nich něco smutného, jako by mu úsměv na tváři ani nepatřil, ale také něco velmi divokého, něco jako kočka držená dlouho v kleci. A myslím, že kdybych se proměnila, ani jeho pach by nebyl lidský. Neměl by být tady. Bílí tygři z kmene obývají Sibiř, ne Jižní Ameriku. Ale přesto ve kmeni nikdy nebyl, kdyby ano, tak bych ji znala. V Rusku jsme se kvůli Purigi seskupili v jeden kmeni, který čítá sotva sto členů. Všichni bílí tygři. Až na mě, já se tam dostala náhodou, jelikož původně jsem měla být právě tady.
