~Moment který mi změnil život~

Kapitola 1

,,Časem se všechno mění" řekl a odešel... vzdychla jsem a v hlavě si řekla ,,kdyby si věděl co já s časem umím." Proto že jsem nechtěla aby to skončilo takhle luskla jsem a vrátila čas zpátky k momentu kdy jsem mu chtěla říct pravdu. Nechtěla jsem se sním rozejít proto jsem si nechala všechno pro sebe a  když jsem řekla ,,zlato musím ti něco říct" neřekla jsem to co předtím ale jen miluji tě. Dostala jsem pusu jako vždy a on zase pospíchal na trénink, tentokrát jsem řekla ze sním nepojedu ze mi není dobře a půjdu domů.
Když jsem přišla domu kde na mě měla čekat mamča s tím že
mě zase seřve ze jdu pozdě, a já zase budu muset stopnout čas abych aspoň mohla odepsat než mi vezme telefon. Nebyla tam, vzala jsem tedy mobil abych ji zavolala ze jsem půl hodiny doma a nic nezvedala to, napsala jsem ji aspoň zprávu ze jsem tedy doma.
20:30 a ona nikde. Zvedla jsem znovu telefon a volám... nic. Zkouším to znovu a znovu. Asi ho má někde doma. Šla jsem se umýt a celou dobu mi šrotovalo hlavou kde je. Pak mi došlo ze doma není ani mamči přítel. Vzala jsem mobil a volám mu "voláný účastník právě hovoří, zkuste to prosím později" určitě volá s mamčou pomyslela jsem si. Sedla jsem si na gauč a pustila si televizi 20:42 crrrrrrr crrr volal mi mamči přítel. ,,ano? Kde je mamča? Ještě není doma.!" Rychle jsem vyhrkla. ,,Vím že není doma proto ti volám." řekl tichým a pomalým hlasem. Polkla jsem a rozbušelo se mi srdce.
Já: ,,Ty víš kde je?" On: ,,vše ti řeknu až prijedu domu budu tam nejdříve za 30 minut"
Já: ,,ne řekni mi ro teď !" Chvilku bylo na telefonu ticho ,,halooo?!" Zakřikla jsem ,,Tvoje mamča měla okolo 19:30 autonehodu, teď leží na sále a já čekám jak to dopadne." snažil se to říct klidně ale i tak jsem z jeho hlasu cítila nejistotu. Rozklepala jsem se a promluvila ,,okokolo pupupůl osmee?" ,,ano" řekl.
V hlavě mi došlo že okolo půl osmé jsem vracela čas abych vše napravila myslím že bylo přesně 19:28. Típla jsem to a pomalu se začala hrotit na zem, začali mi téct slzy a v tu chvilku mi došlo že čas vrátit můžu jednou za hodinu a půl tak že za všechno mužů já. Že jsem sice něco získala ale o něco přišla... crrrr crrrrr volal mi znovu ,,a a a ano?" ,,Zachvilku jsem doma udělej  si čaj a příkrej se dekou." takovej hlas jsem u něj ještě nikdy neslyšela, věděla jsem že mamča není v pořádku ,,Ano udělám" zalezla jsem do rohu a Začla brečet, psychicky se hroutit... v tomhle období jsme se s mamčou Furt hadali a já se chovala strašně chtěla jsem se aspoň omluvit.! Hlavou se mi honilo tolik myšlenek... pomalu jsem se začla  zvedat, Tata mrtvej mamča mi umírá... horší to být nemůžu. Otevřela jsem šuplík a hledala nůž slepě jsem Koukala do zdi a ohmatavala nože který z nich je nejostřejší. když mě jeden řízl vzala jsem ho, Sedla si na zem, opřela se o kuchyňskou linku a přiložila nůž na ruku.... a zase ho dala pryč. Chytla jsem ho co nejvíce u špičky a ještě než jsem si něco udělala vyřezala jsem do podlahy "Užívej si každou krásnou chvilku." pak vzala nůž a škrábla se do nohy z krve jsem dopsala "Nikdy nevíš kdy je poslední." ....pak vzala nůž naposledy jsem se nadechla ,,promiň mami a tati" jela jsem nožem po tepně jen tak lehce a potom poslední výdech.
druhy den ráno jsem se probudila v nemocnici a vedle mě sedela moje spolužačka a říká: ,,jsem tu napořád stebou" když v tu chvíli Píp píp píp bylo po všem... ztratila jsem až moc krve...