Jiná než ostatní

2

Pomalu přicházím k sobě a stále mě hrozně bolí hlava. Ležím na studené podlaze a nejspíš jsem zavřená ve sklepě. Jediné světlo jde z malého okýnka kousek ode mě. Sáhnu si na bolavou hlavu a když se pak podívám na ruku, uvidím krev a začnu si pomalu vybavovat, co se vlastně stalo. S námahou se posadím a všimnu si, že jsem ležela v menší kaluži krve, která musela patřit mě. Začnu nekontrolovatelně brečet a nemám už vůbec žádnou sílu, na to abych se jakkoliv pohnula.

Když jsem se trochu uklidnila a přestávala pomalu brečet, začala jsem se kolem sebe rozhlížet. Naštěstí jsem v místnosti sama, okolo mě je jenom šedá prázdná místnost a kromě mě v ní nic není. Rychle jsem si zkontrolovala kapsy a našla jsem svůj mobil, byla jsem hrozně ráda, že mi ho nevzali a rychle jsem ho zapnula. Hned mi tam naskočili zprávy od táty...

Táta (T) : Emo, kde jsi? už je dost pozdě, přijď už domů

T: Jsi v pořádku?

T: Proč mi neodpovídáš?

T: Jdu tě hledat

T: Emo kde jsi, jestli si to přečteš hned mi napiš. Hrozně se o tebe bojím...

Ema: Tati pomoct, někdo mě unesl... Jsem nejspíš někde ve sklepě, najdi mě prosím. Hrozně se bojím.

Smska se dlouho odesílala a nakonec se to ani neposlalo, protože tady je hrozně špatný signál. Uslyšela jsem kroky, jak se někdo blíží ke dveřím a tak jsem rychle zase schovala mobil. Někdo pomalu odemykal dveře a já se začala ještě více bát. Když se otevřeli, stál v nim, byl zase celí v černém a kapuci měl přes hlavu, takže jsem mu zase neviděla do obličeje, ale podle postavy bych řekla, že je to muž.

,, Co po mě chceš? Proč jsem tady a kde to vlastně jsem? A kdo jsi ty?!" Začala jsem zase brečet, ale on jenom přišel trochu blíž a zavřel za sebou dveře, asi abych nemohla utéct i když jsem na to byla moc slabá, ale to on nejspíš nevěděl.

Pomalu se rozhlížel do místnosti, jakoby tam něco hledal a mě v tu chvíli zavibroval mobil. Rychle se jeho pohled obrátil na mě a já jsem celá ztuhla. Vůbec jsem se v to chvíli nedokázala pohnout a věděla jsem, že je zle. Přišel ke mě a násilím mi vyrval mobil z kapsy. Držel ho v pravé ruce a prohlížel si ho. Otočil se zády ke mě, pak napřáhl ruku a mobil rychle a silou třískl vzteky o zeď, ve vteřině se roztříštil na tisíce malých kousků.

Otočil se zpátky ke mě a chvíli mě nehybně pozoroval. Začala jsem se třást strachem a čekala, co se se mnou bude dít dál. Stál tam asi pět minut a pak zase odešel. Já jsem si hrozně přála, aby tohle všechno byl jenom hrozně zlý sen, ale věděla jsem, že tomu tak není a vážně se to děje. Byla to jako noční můra, ze které se už nikdy nemůžu vzbudit.

Jsem úplně zesláblá, mám hrozný hlad a ukrutnou žízeň, ale nemám tady ani malou kapku vodu. Pořád mi pomalu stéká krev z rány na hlavě a je to nezkutečná bolest, motá se mi hlava a v nejbližší době budu možná zvracet.

Slyšela jsem zase kroky blížící se ke dveřím a odemykání. Trochu se pootevřeli dveře a někdo dovnitř dal plastovou nádobu s vodou a rohlík, ale hned za sebou zase zavřel. Co nejrychleji jsem se k tomu dostala a přesunula to na druhou stranu místnosti, abych nebyla hned u dveří.

Měla jsem takový hlad, že jsem ani nepřemýšlela nad tím, jestli to není třeba otrávený nebo v tom není něco přidaného. Když jsem snědla rohlík a vypila vodu, sedla jsem si do kouta a pozorovala jsem chvílemi dveře a pak zase okno. Pokoušela jsem se vymyslet, jak bych mohla utéct, ale nic mě nenapadalo. Jsem tady jako ve vězení, ze kterého není úniku.