Včera jsem se za Putinem ještě vrátila. Rozhodla jsem se smlouvu podepsat. Neptejte se mě proč, protože vám na to asi neodpovím, jelikož si to nepamatuji. Vypili jsme moc sirupu, ehm, no... Teď to ještě říct Polenu. Ale jak?
,,Mně taky jede autobus!" Zase řvala a tak jsem radši zůstala skrčená ve své lavici. Jestli nás takhle bude zdržovat ještě pět minut, ten autobus mi fakt ujede. Díky, Satane.
Teď jo, teď je vhodná chvíle. Řeknu jí to.
Celá zadýchaná, za spěchu na autobus jsem se otázala: ,,Poleno?"
,,No, co je?" Otázala se zpátky. Viditelně jí dost naštvalo, že jsme na autobus museli skoro běžet.
Šla jsem na to sice zlehka, ale takovou tou otázkou, kdy přesně víte, proč se na ní dotyčný ptá. Ne, aby něco zjistil, ale aby něco oznámil.
,,Co by jsi dělala, kdybych ti řekla, že jsem tu smlouvu podepsala?" Nasadila jsem nevinný, roztomilý úsměv a čekala, jak zareaguje. Chvíli přemýšlela, co má odpovědět a potom řekla: ,,A co by jsi dělala ty, kdybych to podepsala já?" Nahodila podobný úsměv, jaký jsem před chvílí nahodila já. Najednou jsem vůbec nechápala, co tím myslí. To snad nepochopila, že jí tím chci říct, že jsem naprosto v prdeli, protože jsem tu smlouvu podepsala? Nakonec jsem řekla: ,,Nevim, asi bych si s tebou potřásla rukou a přivítala bych tě v té prdeli, kam jsem se dostala díky jedinýmu podpisu."
Zastavila se uprostřed chodníku a udiveně se na mě podívala se slovy: ,,Ty jsi to fakt podepsala?"
,,No..., jo." Řekla jsem a přihloupě se usmála.
,,Vpoho, já taky." Řekla se smíchem ve tváři.
ČTEŠ
Ve spárech Putina
Random! Čtení na vlastní nebezpečí ! (Jo a příběh je cringe, protože jsme cringe.)
