Druhá šance

26. kapitola

Jestli jsem si doteď myslela, že můj život neměl smysl, tak po odchodu z kliniky, kde mi provedli na otcův příkaz interrupci, jsem měla chuť skočit z mostu. Třásla jsem se, brečela a chtěla umřít.

,,Renato, nic jsi nesnědla." přišel za mnou otec.

,,Nechci."

,,Co to s tebou je?"

,,Ty se ještě divíš? Je ze mě troska a za to můžeš jenom ty."

,,Chtěl jsem pro tebe to nejlepší."

,,Kašlu ti na prachy, kašlu ti na všechno. Chci mít jen klid. Teď už nic nemám."

,,Pověz mi, ten kluk...když jsi mu řekla, že jsi těhotná, co udělal? Poslal tě do háje?"

,,Neřekla jsem mu to."

,,Proč ne?"

,,Už bylo pozdě."

,,Renato, mrzí mě to všechno. Ty si myslíš, že jsem parchant, ale já jen chtěl, aby ses měla dobře."

,,Zdá se, že se mám dobře?"

,,Mluvili jsme s Johnem. Tayler by si tě po škole chtěl vzít."

,,Nech mě." dala jsem mu zpět tác s jídlem a poslala ho pryč.

Rose byla jediná, která mě vyslechla a chápala. Její rady a slova mě postavily na nohy.

,,Bude to jen vánoční charitativní večírek nemocným dětem. Ráda bych, kdybys mi pomohla." tahala mě ven.

,,Tak dobře."

S její pomocí bych se z postele nedostala. Otevřela jsem skříň a jako první mě do očí praštily tyrkysové šaty, co jsem měla na plese. Polkla jsem a snažila se zhluboka dýchat, abych se zase nerozbrečela.

,,Tyhle šaty, vyhoď je nebo si je vezmi. Nechci je tady."

Prošla jsem takhle půlku šatníku a vedle skříně ležela hromada oblečení.

,,Proč vyhazuješ tak pěkný oblečení?"

,,Vážně to chceš vědět? Tak fajn..." popadla jsem první věc a podívala se na ní. ,,Tohle jsem měla na sobě, když jsem s ním byla v jezeře, tohle když jsem s ním spala, tohle na víkendu u moře a tohle u nich doma na večeři..." rozhazovala jsem po pokoji oblečení jako vzteklá. ,,...tyhle jsem si vzala, když jsem za ním šla na doučování, tyhle na večeři..." skončila jsem opět v kaluži slz.

,,To bude dobrý." objala mě.

Nádech, výdech, úsměv a krok do neznáma. Procházet se nemocnicí s dětskými pacienty, co trpí rakovinou bylo vlastně něco jako procitnutí. Jak jsem jen mohla být tak sobecká? Ty děti nemají nic. Usmějí se i za malého plyšáka či propisku a přitom je jejich život na vlásku. Nemusí se dožít toho co já. Měla bych jim to vynahradit, měla bych to vynahradit i tomu malému, kterého jsem zbaběle a sobecky zabila.

Snažila jsem se jim kupovat hračky a maličkosti, protože jsem věděla, že mě obejmou. Že budou vděčný. Život je tak nespravedlivý.

Charitativní večer byl úžasný a vybrala se obrovská částka. Roseina matka se tomu věnovala několik let a já jsem se do toho okamžitě zamilovala. Věděla jsem, že dělám něco správného. Trochu to možná spravilo i mé výčitky a já měla ten hřejivý pocit radosti a zadostiučinění.

,,Renato, já vím, že to není možná vhodná příležitost, ale ty víš, že jsi můj svět. Vzala by sis mě?" otočila jsem se na parket, kde uprostřed stál Tayler Brooks.

Brooks měl spoustu peněz, které jsem mohla předat dál. Mohla jsem těm dětem dát to, co by jen tak mít nemohli. Taylera jsem nemilovala a věděla jsem, že se to ani nikdy nestane. V mém srdci bylo obsazeno. Koho bych si nabrnkla jiného? Kdo by chtěl ledovou královnu?

Tayler ode mě nedostal ani jednu hloupou pusu a chtěl si mě vzít. To by nikdo neudělal.

,,Ano." zašeptala jsem a podívala se na vyděšeného otce.

Najednou byl svět pro otce lepší, úsměvy rozdával na potkání a byl natěšený na naši svatbu.

Vánoce se přehouply, zima odešla a blížilo se léto. Přípravy na svatbu vrcholily a já byla vlastně spokojená. Nebyla jsem šťastná, ale už jsem neproplakala celé noci jako před několika měsíci. Plně mě zaměstnávala nadace a pro Brooksovi i mého otce to mělo obrovskou hodnotu.

,,Dcera starosty města se stará o nemocné děti a bude se vdávat za Taylera Brookse, podnikatele a milionáře." Jak povrchní. Odhodila jsem městské noviny.

,,Já vím, že se ptám zbytečně, ale co vlastně Brooks znamená ve tvém životě?" podívala jsem se na Rose, když mi pomáhala do šatů.

,,Bude to člověk, kterého beru jako kamaráda a partnera. Nikdy nebude tím člověkem, co byl Luke."

,,Tyhle se mi nelíbí. Jsou takové smutné." 

,,Jako já?" střetly jsme se pohledy skrz zrcadlo.

,,Chceš takové?"

,,Hodí se ke mně."

,,Nechci, aby ses trápila do nekonečna."

,,Snažím se. Žiju." pousmála jsem se.

Se slzami v očích jsme se objaly.

,,Mám tě ráda, Renato."

,,Jsi můj anděl."

,,Půjdu ti za družičku, ale něco mi odpřísáhni." otočila jsem se na ni.

,,Co?"

,,Přísahej, že budeš šťastná. Ať už je Brooks mizera a kretén, pokus se."

,,Mám tebe a ty mi pomůžeš."

To byla největší lež, kterou jsem kdy řekla. Přísahy jsem vždycky dodržovala, ale tuhle jsem odmítala. Být šťastná s Brooksem? Nikdy.