Dokonalý svět

1.

Pak už si pamatuju jen úmorné teplo a bílé stěny.

Jsem v krabici.  Místnost velká asi jen metr krát metr. Bílá všude okolo. Září na mě reflektory. Je tu horko, protože to tady zadýchávám. Nevede sem přívod vzduchu. Za pár hodin mě pustí. Musí mě pustit.  Je to jen trest. Trest za neposlušnost. Jsem tu celkem často. Myslí si že když mě tu zavřou, vymyjou mi mozek jako těm ostatním. Ale já nejsem jako ostatní. Z úzusu vybočuji jak svým vzhledem, tak i chováním. Ve Společnosti mají všichni dokonalou pleť, modré oči a blond nebo hnědé vlasy. Já jsem rusovláska s obličejem plným pih a zelenýma očima. Jsem vznětlivá a tvrdohlavá. Nikdy mě nezlomí. Nezařadím se do režimu jako nějáká ovce. Budu jako mí rodiče.
Má matka i otec byli vysoce postavení, ale když byla matka těhotná byli ve špatnou dobu na špatné místě. Když chtěli odevzdat nějaké listy, viděli jak Mr. Crud, hlavní představitel společnosti, zavraždil mladého rebela. Společnost se chlubí tím jak je mírumilovná a jak nikomu neubližuje a oni viděli tohle. Ztratili víru ve společnost. Naneštěstí viděl i Crud je. Rodičum se podařilo skrývat až do mého narození, poté mě však matka dala její přítelkyni, která byla pobočnice ředitelky tohoto střediska. Ona mi poté vyprávěla, co se rodičům stalo. Měla jsem ji ráda. Byla jedniný světlý bod v této noční můře. Odvolali ji před pěti lety. Krátce poté tajná policie našla mé rodiče a popravili je. Tak jsem zkončila tady. A trčím tady už sedmnáct let.

Zamotala se mi hlava. Nevím jestli to bylo z nepříjemných vzpomínek nebo z nadměrného  dýchání oxidu ulhičitého, ale je mi zle. Stěny okolo mě jakokdyby se zmenšovaly a rozmačkávaly mě. Zvedne se mi žaludek a pozvracím se. Konečně se otevře jedna ze stěn a vytáhnou mě ven. Ještě nikdy jsem neměla takovou radost z kyslíku a z pocitu jakéhosi zvláštního druhu nesvobodné volnosti.