Minulosti neutečeš

1

"Lily, pojï do obýváku!" Volala na mì se zájmem matka. Nemìla jsem èas se zdrovat zbyteènými øeèmi. Musela jsem si jetì sbalit pár vìcí na intr. Nechtìly se mi poslouchat ty nesmysly, který by mi cpala do hlavy. Nemám potøebu dìlat, jak mì tìí, e se o mì zajímá. Mohla by se na tohle vykalat a prostì mì nechat odjet.

"Musíme se domluvit, jak mi bude dávat vìdìt, e jsi v poøádku." Zaèala matka okamitì po mém pøíchodu mluvit. "Proè? Staèí, kdy ti v pátek zavolám v kolik pøijedu domù, ne?" øekla jsem a zkøíila ruce na prsou, abych jí jasnì dala najevo, e jí tuhle komedii nebatím. Najednou se o mì chce zaèít starat? A proè by to mìla dìlat, kdy to doteï skoro nedìlala?

"Ne, to rozhodnì nestaèí. Bude mi dávat vìdìt aspoò tøikrát v týdnu. Chci vìdìt, co dìlá, co jí, s kým se vídá a vechno. Jsi moje dítì." øekla, a já ucítila to, jak zaèíná být natvaná. "e tì to najednou popadlo. Tyhle vìci tì nezajímaly, ani kdy jsem byla doma. Tak proè teï?" Zariskovala jsem a øekla jí co si opravdu myslím. To byla chyba. Matka se zvedla a la k oknu. Chvíli tam jenom stála a pak spustila:" Ví, nejsi tady v té rodinì sama. Tvoji sourozenci taky potøebují moji pozornost." Zaèala a já u byla vzteky bez sebe. O sourozence jsem se vìtinu èasu starala já, zatímco ona bìhala po veèeøích a rande s rùznými mui. "Nesmí být tak sobecká. Mám spoustu práce, a tak se nemám èas starat o nìkoho, kdo u to dokáe sám."

Tohle bolelo. Sama mi øekla, e nemá èas se o mì starat. Jako kdyby na mì nezáleelo a vichni moji mladí sourozenci byli dùleitìjí. Vdy jsme na stejný vlnì, ne? "Fajn, tak v tom pøípadì ti nemusím ani volat tøikrát v týdnu, kdy se o sebe dokáu postarat sama, ne?" Napadl mì perfektní protiútok. "Nebuï drzá, Lily." Odpovìdìla mi výhrunì a peèlivì vyslovila kadou slabiku. "Za 20 minut mi jede vlak, tak co kdybychom tohle hádání o nièem ukonèily?" Bez èekání na odpovìï jsem la do svého pokoje, vzala si vìci a odela. Od dveøí jsem na matku jen zavolala na pozdrav a dál u jsem na nic neèekala.