Diagonálně, křivě, vratce,
sladce svázaná křídla svobody,
kterou jsi mi propůjčil,
ale jen do doby,
než skácel ses z širé oblohy.
Bývala jsem uzavřená v bublině,
neobytné pustině plné odvážných slibů,
jenž se každou noc,
měnily v slastnou skutečnost.
Byly to nádherné iluze,
kde riskovat nebylo mi cizí,
kde učil mě on milovat,
bez mezí, bez pravidel tance v dešti jarním.
Nikdy ty obrysy nenabyly tváře,
němých slabikářů tajemství,
která špitaly ty plné rty předtím,
než plaše dotkly se těch mých.
Slunce v tu chvíli ztratilo svou krásu, svůj lesk,
blesky po nebi začaly se prohánět,
když po tváři stékal nám déšť a stesk a slzy,
ty nohama stále pevně na zemi,
já ztracena navždy v oblacích na nebi.
