Just Sayin'

.

Vždy ho sledoval. Nespouštěl z něj pohled. Již od samého začátku sledoval jeho kroky. Každý den, každou hodinu, dokonce i každou minutu. Nemohl se ho nabažit. A možná proto vždy byl u něj, i když o tom střed jeho zájmu ani nevěděl. A přitom ho doprovázel na každém kroku. Byl tu, když mu umřelo první zvířátko. Byl tu, když zemřela jeho matka, poté i otec. Byl tu, když se sám procházel po temném parku a vyhledával nebezpečí. Jak bláhový mladý chlapec byl. Vyhledával to, co u něj vždy bylo. A nehodlalo ho nikdy opustit, dokud ho nepolapí do vlastních spárů. 
Myslel si, že je sám. Stranil se ostatních, stejně jako se všichni stranili jej. Ten laxní pohled v očích co měl, když někde s někým byl. Ta bolest, ten smutek, co to vyměnil, když byl sám a myslel si, že jej nikdo nevidí. 
Jak bláhový malý chlapec byl. 

Jednou se ale setkali. A on věděl, že si ho chlapec zamiloval. Stačil jeden pohled a věděl, že mu chlapec zcela propadl. 
Trvalo dlouho, než se z toho mladíček vzpamatoval. Několikrát se pokusil dosáhnout svého, opět jej spatřit. Jenže vždy mu v tom někdo zabránil. Snad oba věděli, že jim není souzeno spolu být. A přitom jemu patřili úplně všichni. 
Jenže pak jednou, téměř nepozorovaně, se mladíček vytratil. A opět svého dosáhl. Opět se shledali. Byli spolu déle, mladíček jím naprosto okouzlen byl. Jenže oni mu jej pak zase vzali. Jenže ani jeden z nich se nevzdával. Oba spolu chtěli být. Netušili, který po kom toužil více. 
Opět se procházel parkem, nevnímal svět kolem. Myšlenky mu vířily nad tím jediným, pro kterého jeho srdce tlouklo. Jaká ironie, že pak přestalo bít. 
Nechtěl to takhle. Nechtěl takto mladíčka vidět. Věděl ale, že je to jediná možnost, jak mu jej nikdo nevezme. 
Zpovzdálí sledoval, jak mladíčka napadl starý muž. mladíček se prvně bránil, zuřivě se pral o svůj život. Až pak mu něco došlo. Že by to byl osud? Téměř ani nevykřikl, když se mu do hrudi zanořil ostrý nůž. Horká krev pošpinila i starcovo oblečení, co na mladíčka vyděšeně zíral. Nevyděsil ho čin, co spáchal. Nevyděsilo ho, že někomu život vzal. Vyděsil ho mladíčkův výraz. Mladý hoch se totiž usmíval. Usmíval se, když dopadl na zem a jeho tělo sebou párkrát cuklo. Usmíval se, když mu mezi plnými rty vytékal pramínek krve. A s úsměvem na rtech i vyhasly jiskry v jeho očích. Stařec sebral peněženku, po které tak toužil. Kvůli které mladíčka napadl. A zabil. 
On jen čekal. Sledoval to. Sledoval tělo, ze kterého unikalo vzácné teplo. Až pak se to stalo. Pak ho spatřil. Mladíček k němu vztáhl ruku, na rtech široký úsměv, který u něj snad nikdy nespatřil. Jeho ruku přijal a na tvář bez tvaru si ji přitiskl. Polapil další duši. Další duši, co pro něj nyní ale byla speciální. Duši, co si chtěl uchovat pro sebe, nechtěl jej nikam pustit. 
Byla to smrt. Byla to smrt, kterou mladíček okouzlil. Byla to smrt, co ho celý život pronásledovala. Byla to smrt, co z něj nikdy nespouštěla pohled. Smrt ho chtěla jen pro sebe. A konečně byla šťastná, když ho pro sebe polapila. A mladíček byl také šťastný. Konečně mohl být s tím, po kterém tolik toužil. Na co tolik myslel. Koho tolik miloval.