Jako pes

Asi nové přátelství

Probudil mě dívčí slabý křik. Ale oči jsem neotevřela, na to jsem se moc bála.

,,Ne!" vykřikla. Zařinčely okovy, musel ji připoutávat ,,Prosím." zavzlikala. Bylo to celkem nepříjemné, ale chápala jsem ji. Kdysi jsem byla na jejím místě.

,,Buď sticha!" zavrčel na ni ,,pokud ji probudíš, tak ti slibuji, že ty takové štěstí mít nebudeš." zasmál se, jako by říkal nějaký vtip. Ale mě to moc vtipné nepřišlo. I když furt lepší ona jak já.

Ozvalo se znovu zařinčení okovů, potom kroky a nakonec rána, když se ty těžké dveře zavřeli. V tichosti jsem čekala co se bude dít dal. Dívka pořád plakala a sem tam se ozvalo zařinčení řetězu jak se z toho chtěla dostat ven.

,,To nepujde." promluvila jsem po chvíli a otevřela oči. Na protější straně seděla opřená o stěnu mladá dívka. Byla o něco mladší jak já, tak kolem 18. Blonďaté krátké rovné vlasy, malé modré oči, nevýrazný noc i rty. Dlouhé nohy i tělo. Byla příšerně vyhublá a na sobě měla jen kalhotky a delší tričko. Byla pravý opak mě. Ja byla menší, ne úplně hubená. Dlouhé vlnité vlasy, které byly u hlavy červené, přecházeli do fialova a u konečků byly sytě modré. Větší hnědé oči, plné rty, větší nos jak měla ona. A na sobě jsem měla pořád to samé jako večer. Černé tílko, černé potrhaná kraťasy a černý dlouhý přehoz, s rukávy, který končil u kolen.

,,Jak se jmenuješ?" podívala jsem se na dívku. Zděšeně se na mě podívala. ,,Neboj, neprobudila si mě." usmála jsem se na ni.

,,Kara." odpověděla po chvíli váhání. Bylo vidět jak si oddechla.

,,A ty?" dodala po chvíli tichá.

,,Iz." usmála jsem se na ni. Byl to sice falešný úsměv, ale potřebovala dát odvahu.

,,Jak si tu dlouho?" vypadla ze mě další otázka. Namáhavě jsem se posadila. Byla jsem pořád slabá, ale už to nebylo jedem ale tím, že jsem dlouho nic nejedla a z poraněného ramene mi setkala krev.

,,Asi týden. Nevím. Byla jsem dlouho zavřena v místnosti bez oken ve tmě." malém se znovu rozbrečela.

,,To nic." začala jsem ji utěšovat. ,,Zkus usnout." znovu jsem se na ni usmála a taky na chvíli zavřela oči, ale usnout jsem nemohla. Pořád jsem ji viděla před sebou. Musela jsem přemýšlet pro koho asi je. Postupně se mi vybavovali jednotlivé tváře všech mužů a žen, které se objevili v tomto domě. Ale dřív než mě někdo napadl jsem usnula. Když jsem se probudila, začalo svítit. Prospala jsem skoro celý den a noc. Podívala jsem se kolem sebe a malém vykřikla. Všude byla moje krev. Na stěně, podlaze na oblečení, všude. Pokusila jsem otočit hlavou abych viděla na rameno, ale obojek mi to značně ztěžoval. A tak mi nezbývalo nic jiného než zkontrolovat rameno aspoň rukou. Opatrně jsem se dostkla ramena, tělem mi projela obrovská vlna bolesti. Z nějakého duvodu se rána pořád zvětšovala. Pokusila jsem se zvednout, ale hned jsem zase upadla. Mám taky blbé nápady, vynadala jsem si. Věděla jsem, že sem chodí jen jednou týdne a já tu byla sotva tři dny. Do konce týdne nepřežiju, uvědomila jsem si. Pokusila jsem se znovu usnout, ale nešlo to. Tak jsem jen tam tak ležela v kaluži krve a postupně přestávala vnímat. Nejdřív jsem přestal ovládat tělo, po půl hodině zmizela i bolest. Všimla jsem si, že Kara je už vzhůru a něco křičí. Najednou do místnosti vtrhl on. Chtěl Karu uhodit, ale když začala zběsile ukazovat na mě otočil se. Okamžitě mě odpoutal a vzal ho náruče. Do místnosti vtrhl další kluk. Byl to Ondřej, jeho mladší bratr. Podržel mu dveře a potom zamkl. Obklopila mě tma a já přestala vnímat úplně.