Silence In The Fall

,,Pak změnila názor," dodala s pobavením v hlase. Všichni lidé v kroužku se začali řezat smíchy. Aidenovi padl zrak na její kožené hodinky. Kratší ručička se pomalu vlekla k jedenácté hodině. U dřevěného stolu se rozhostilo trapné ticho. Anna nahodila svůj koketní úsměv. ,,A co teď," projela pohledem celou partu, ,,když máme ještě čtvrt hodiny než se budeme muset zase rozprchnout do tříd?" Posedávali tam čtyři lidé. Anna, dívka s šedýma očima, které pohltily každého, kdo se do nich jen na chvilku zadíval. Aiden a jeho smích, jenž donutil každého smát se s ním. Ally, jejíž hlas dokázal přinutit jiné dělat věci, které by je ani ve snu nenapadli. A pak tu byla ona, Kara. Hodila sešit matematiky do svého modrého batohu a vytáhla z něj jakési kartičky. ,,Kdo by spíš?" pozdvihla tázavě obočí. ,,Anó! Začínám!" sahala po kartičkách Ally. V mžiku si rozebrali karty se jmény. Ally zapřemýšlela a vypadlo z ní: ,,Kdo by spíš... skočil z mostu?" Oči jim přejížděly z jedné osoby na druhou. Po chvíli své rozhodnutí odhalili. Shodli se na Aidenovi, jelikož to byl docela náladový chlapec. Do smutku spadal lehce. Ale Kara držela kartičku se svým jménem. Pobaveným hlasem prohlásila: ,,Jaké to máme štěstí, že tu život je stále s námi," zastrčila si pramínek svých dlouhých hnědých vlasů za ucho, ,,teď mám otázku já." Trpělivě čekali na její větu. ,,Hm...Kdo by spíš flirtoval s panem Jensenem." Všichni, dokonce i Ally ukázala papír se svým jménem. ,,Moc jasné, K." zamumlala Ally se šibalským úsměvem. Kara zahlédla koutkem svých azurových očí Aidena. Pozoroval ji s ležérně opřenou hlavou o ruku. Zazvonění zvonku ho vytrhlo z myšlenek. Prohrábl své tmavě hnědé vlasy a nervózně vstal z lavičky. Jedním pohybem si hodil batoh na rameno a beze slov se vydal k hlavní budově školy. Děvčata se zvedla a běžela za ním. Podržel jim dveře jako pravý gentleman. Chodbu zaplňoval čím dál větší hluk. Studenti otráveně vycházeli z různých učeben. Hemžili se jako kobylky a vyprávěli o svých pocitech z uplynulých hodin. Parta se musela roztrhnout. Společně měli jen matematiku a angličtinu. Urychleně na sebe kývli a pak každý zapadl do jiných dveří.

,,Karo! Karo!" zadýchaně na ni zpoza zad volal známý hlas. Otočila se s úsměvem. Hnědá ofina se mu pohupovala v rytmu jeho kroků. ,,Počítáš s tím dnes?" natáhl ruku, aby dívku zpomalil. ,,S čím přesně, kapitáne?" uchechtla se nové přezdívce. ,,Přespání, Milady." mrkl na ni. ,,Ano, již si vzpomínám. Samozřejmě budeme v šest u Vás, pane." Rozhlédl se okolo. V trapném tichu stáli na mostě. Na velice pochmurném mostě, jakých je ve městě spoustu, a přesto byl tento most něčím výjimečný. Nemohl vědět čím, ale cítil to. Cítil, jak ho k tomuto místu srdce vede. V tu dobu by přísahal, že každá kamenná socha na něj civěla s očekáváním v jejích tmavých, nepohyblivých očích. Pohlédl před sebe a zakoukal se do obličeje smutné, chladné soše, jenž až moc připomínala dívku stojící vedle něj. Zdálo se mu, že volá o pomoc. Musel odvrátit pohled.

Dívka u jeho boku si upravila svůj krémově bílý šátek. Její oblečení bylo vždy velice upravené. Nesnesla špatně vyžehlené košile, ani křivé kravaty. Možná proto nyní napnula ruku k jeho rudé kravatě a lehce ji pootočila směrem na západ. Chlapcovy vřelé hnědé oči hořely nadějí. Krátce se do nich zahleděla a pak otočila své tělo zády k chlapci, ale její ruka stále spočívala na jeho hrudi. Oči se jí leskly, hluboce vydechla a nesouhlasně zavrtěla hlavou. ,,Víš, proč kostlivec nemůže chlastat?" ozval se tlumený hlas vedle jejího ucha a ona převrátila oči v sloup: ,,Protože na to nemá žaludek." Jeho smích zněl jako když se mermomocí snažíte vyleštit mastnotu na okně. Ona to nevydržela, ústa se jí zakřivila do úsměvu a vyprskla smíchy. Kolemjdoucí na ně nevěřícně pohlíželi a kroutili hlavami ze strany na stranu. Najednou se zdálo, že se vše zase vrátilo do starých kolejí, ale ona to tak cítit nemohla. Promnula si oči, kruhy pod nimi se každým dnem ztemňovaly. Stačilo, aby si všimnul alespoň jednou, jedinkrát.