FIREPROOF 🔥Niall Horan (CZ)

2. New Reality

Hello Lovers!

Doufám, že je vaše pondělí snesitelné a přináším vám další díl (snad) na jeho mírné zlepšení :)

Enjoy,
Miky xx

***

Bolest. Příšerná bolest. To bylo to první, poslední a vlastně jediné, co jsem dokázal vnímat, když jsem otevřel oči. Nemohl jsem se ani pohnout. Očima jsem zabloudil ke stropu. Kde to sakra jsem?!

V nemocnici, kde asi. Ale proč?

Tehdy jsem si vzpomněl. Narozeninová party. Anastasia. A pak ten náraz. Při vzpomínce na onen incident jsem sebou instinktivně škubl. Tělem mi projela bolest a já překvapením vyhekl.

Tehdy se mi do zorného pole dostala kudrnatá hlava.

"Sakra, Horane! Díkybohu, že ses probral! Jak je ti? Jak se cítíš? Bolí tě to moc?"

"Anastasia?" bylo jediné, co jsem zdolal vysípat. "Kde je? Je v pořádku?"

Harryho úsměv povadl a on sklopil hlavu.

"No tak, Stylesi! Kde je Ana?!" naléhal jsem.

"Je v pořádku," řekl vyhýbavě.

"Kde je?"

"Ona... nepřijde."

"Jak to myslíš? Jak jako nepřijde?" nechápal jsem.

"Nezvládla to."

"Co nezvládla? Sakra, Harry, nemůžeš mluvit jasně?!" byl jsem už nervózní.

"Prostě... odešla. Už se nevrátí, Nialle," povzdechl si Hazz.

"Proč by to dělala? To jsou trapné vtipy, Harry," protočil jsem panenky, "podej mi můj mobil. Zavolám jí," natáhl jsem pravou ruku, kterou jsem na rozdíl od levé neměl zafačovanou. Jenomže mým tělem opět projela vlna bolesti, která začínala u krku a pokračovala až k pasu. Zkřivil jsem obličej v bolestivé grimase a ruku stáhl.

"Ty to nechápeš," povzdechl si Harry znovu, "ona... se s tebou rozešla."

"To bych snad o tom musel něco vědět, ne?" ušklíbl jsem se.

"Byl jsi v bezvědomí. A vlastně," zkousl si Harry rty, "jsme si chvíli nebyli úplně jisti, že se ještě probereš."

"A tak se se mnou pro jistotu rozešla?" uchechtl jsem se. "To je absurdní."

"Ne, tak to nebylo. Byla tady. Seděla u tebe a držela tě za ruku. A i když to nikdy předtím nedělala, modlila se, abys to přežil. Vážně, nesměj se," nadzvedl obočí, když jsem se uchechtl. Tak trochu jsem si nedokázal představit Anastasii, jak se modlí. Ona byla nezkrotná, divoká a sebevědomá. A když se, z jejího pohledu, snížila k něčemu tak pokořujícímu jako modlitba, musela mě opravdu milovat... a nebo taky ne, v čem mě měla utvrdit Harryho další slova.

"Pak se to ale všechno změnilo. Bylo jasné, že to přežiješ. A Anastasii došlo, že by možná celý život musela sledovat následky svého chvilkového pobláznění a hlouposti, kdy ti odepnula pás. A došla ke zjištění, že to prostě nezvládne. Přišla za mnou. Řekla mi, že nemůže dál. A přikázala mi, abych ti řekl, že se omlouvá. Za všechno. Že ti zničila život. Že ti způsobila bolest. A hlavně, že teď odchází. Pak se ujistila, že se o tebe dobře postaráme... a byla pryč."

"Aha," naprázdno jsem polkl. Začínal mi docházet význam Harryho slov.

"Promiň, brácho. Mrzí mě, že se to dozvídáš takhle. Mrzí mě... tohle všechno," mávl kolem sebe.

Najednou mi bylo ještě hůř. Jako by mi někdo do hrudi zabodl ledovou dýku. Heh, výzva pro Nočního krále ze Hry o trůny. Jenže ten to už nestihne, předběhla jej ledová královna.

"Proč... proč mi to neřekla sama?" vyskřehotal jsem. Knedlík ve vyschlém krku mi nějak neumožnil ze sebe vydat sofistikovanější zvuk.

"Měla strach, že by nezvládla, vidět tě takhle. Že by nezvládla výčitky ve tvých očích nebo tak něco."

"Proč bych jí měl, k čertu, něco vyčítat?! Vždyť bych si ten pás odepnul sám, kdyby mě nepředběhla! Mohla si vymyslet lepší výmluvu, pokud se mnou nebyla šťastná!" 

"Je tu ještě něco," skoro zašeptal Harry a podrbal se na hlavě, jako by nevěděl, co má říct. Pak vstal, několikrát se prošel po místnosti sem a tam a zastavil se u nějakého přístroje, který měřil můj tep. Chvíli tam stál a sledoval jej. Kousal si přitom spodní ret, takže bylo jasné, že přemýšlí. A mě se zmocnilo neblahé tušení, že to, co řekne, se mi nebude ani trochu líbit. 

Ošil jsem se, jen co mi všechny obvazy a hadičky a bůhvíco ještě dovolily. Píchlo mě přitom v žebrech a v zádech mě sekla taková bolest, že jsem skoro vyjekl.

"Harry, co se děje? Je to něco... zlého?"

"Víš, Nialle," podrbal se znovu na hlavě, "ten náraz... poranil ti záda..."

"Tak na to už jsem taky přišel."

"Zlomený obratel ti skřípl nerv. Alespoň tak nějak to doktor říkal..."

Naprázdno jsem polkl. "Ne, Harry. Tohle je jenom hodně špatný vtip, že ano?"

Harry zavrtěl hlavou. "Je mi líto."

Chvíli mezi námi bylo ticho. Harry pravděpodobně nevěděl, co říct, a já... já nemohl uvěřit tomu,  co jsem se právě dozvěděl. Měl jsem pocit, jako by se právě pode mnou otevřela zem a já padal dolů do propasti. A pak mě něco napadlo a všechno do sebe zapadlo.

"Takže... proto se se mnou rozešla...? Byl bych pro ni přítěží, že ano?" zašeptal jsem. Měl jsem strach, že by mě zradil hlas.

"Vlastně... vlastně ano," rezignoval Harry, "Tak nějak to asi myslela. Ale pro nás přítěží nikdy nebudeš, jasné? My jsme pořád tady, to si pamatuj. A máme tě rádi... no homo," zazubil se Styles.

"Kde jsou vůbec kluci?" změnil jsem téma. Měl jsem pocit, že kdybychom se o tom bavili ještě o vteřinu déle, zbláznil bych se.

"Liam šel za doktorem domluvit toho nejlepšího fyzioterapeuta, který by se o tebe staral, a Louis zase vyřídit nějaké papíry, abys mohl odsud co nejdřív vypadnout a léčit se doma. Tady je to totiž pěkně depresivní," zašklebil se Harry. 

"Jako každá nemocnice," pokrčil jsem rameny a otočil hlavu ke stěně. Harry mluvil dál, ale já už nevnímal. Z očí se mi tak nějak začaly kutálet slzy a já neměl sílu je zastavit. Začínalo mi totiž docházet všechno, co řekl. 

Celý můj svět se rozpadl na kousíčky a já si přál, abych se z téhle noční můry probudil.