My inner demons

I.

          Bylo to časně ráno, ještě byla tma. Melody zazvonil budík  a ona si nepřítomně promnula oči. První školní den. Většina čerstvých středoškoláků je na tuto událost natěšená. Melody se také těšila, ale měla strach. Strach z nových lidí a hlavně z toho, že si o ní budou myslet, že není v pořádku. Na minulé škole se všemi vycházela dobře, ale žádné kamarády si cíleně nevyhledávala. Neměla potřebu se s někým přátelit, stačilo jí koexistovat, ostatně spolužáci taky neměli potřebu vtírat se jí do přízně. Přejela prstem po mobilu, aby vypnula budík. Dala si na sebe to první co našla a odebrala se na snídani. Musela si pospíšit, když nechtěla jet na internát už včera. Rodiče jí říkali, že odkládat to je chyba, ale věděli, že nutit ji do něčeho co nechce nemá smysl. Oba dva už byli v práci, tak si vzala jen nějaký jogurt. Ještě po sobě umyla kelímek, vzala kufr a šla na vlak. Nádraží měla jen blok od domu, nemusela tedy spěchat. Když nastoupila do vlaku, bylo pět hodin.

           Vlak měl být ve městě chvilku před sedmou. Měla v plánu sjet rychle na internát, odložit si věci a potom jít přímo do školy. Ve vlaku jí běžely hlavou různé myšlenky. Ne, teď to nesmělo přijít. Ne dnes, ne teď. Klidně večer, je přece na pokoji sama, protože je na poloprázdném internátě, na který nikdo nechce. Je v odlehlé části města u hřbitova a lidé mají z této budovy špatný pocit. Ona na pocity nehrála, na to byla až moc chytrá. Vždy se nejdřív logicky zamyslela, než něco zhodnotila podle svého pocitu. Aspoň se o to snažila. Ostatně komunikace a sociální kontakt byly příčinou většiny jejích depresí... Nachvíli zvedla zrak od své knížky a rozhlédla se po kupé. Svítilo v něm tlumené světlo, které se odráželo v zrcadlech nad sedačkami. Svůj odraz neviděla, měřila totiž jen asi metr padesát. Při pohledu na zrcadlo jí hlavou problesklo, že se mohla ráno víc upravit, dát si na sobě záležet, vždyť si budou všichni myslet, že je k ničemu, což ostatně je... Ne. Musí tyto myšlenky zapudit. Zhluboka se nadechla, stoupla si a podívala se do zrcadla naproti. Černé vlasy po ramena si dělaly co chtěly, její nedbalá péče se jich téměř nedotkla, takže byly rozcuchané a ofina jí spadala do velkých modrých očí. Na to že končilo léto byla velmi bledá. Ustaraně si aspoň přibližně uhladila rozcuch a rezignovaně se posadila. Nemá smysl se tím zaobírat, stejně jsi outsider, tak se nesnaž to nijak kamuflovat... Radši znovu zahnala své myšlenky a ponořila se tiše zpět do knihy.

          Z její tiché meditace u příběhů z galaxií na míle vzdálených ji vyrušilo hlášení, které oznamovalo, že je již na místě. Hodila si ofinu na stranu, popadla kufr a chystala se na výstup z vlaku. Jeden muž chystající se také k výstupu si ji změřil pohledem, což ji zaskočilo.  Neměla ráda cizí pohledy, obzvlášť kompletní cizinci v ní vyvolávali nejistotu. V takových chvílích se musela zastavit a racionálně si vyvrátit to, že by jí ten člověk chtěl nějak ublížit. Ne vždy to fungovalo. Konečně se dostala ven z vlaku. Vzduch zde byl mnohem těžší než v jejím městečku. Doběhla trolejbus, který ji měl dovézt k internátu, a z okna sledovala pozvolna se probouzející město.

          Její internát byl opravdu stará šedá budova tyčící se vedle hřbitova. Byla to dřív káznice, proto byl tak daleko od ruchu velkoměsta. I když bylo toto místo na první pohled nevábné, uvnitř bylo velmi moderně vybaveno. Nechyběla zde studovna a kuchyňka. A bonusem byl malý počet ubytovaných studentů. Většina bydlí na internátu v centru, který praská ve švech. Přišla na vrátnici, kde u okénka čekala odměřená žena stará minimálně jak budova sama. ,,Dobrý den," pozdravila a chystala se pokračovat. Byrokratka jí však skočila do řeči: ,,Jméno?" Pronesla rázně. ,,Pond. Melody Pond," zahlásila rychle. ,,Hm, tady máš klíče. Pokoj je o dvě patra výš, na stejné chodbě ale za druhýma oddělovacíma dveřma jsou i kluci, tam nechoď," hodila jí na stolek klíč a šla se věnovat svojí práci. Melody poděkovala, vzala klíč a šla po schodech nahoru. Soustředila se na změť čísel, když poslední dveře v sektoru před druhými oddělovacími dveřmi končily přesně dvě čísla před tím jejím na klíči. Nedůvěřivě se znovu podívala na dveře a na klíč. Pomalu, s myšlenkou že se žena z vrátnice spletla, otevřela oddělovací dveře a vstoupila do chodby údajného chlapeckého sektoru. udělala dva kroky a opravdu viděla číslo shodující se s číslem na klíči. Odemknula a vešla do pokoje.