Anorexie

Strach

Po par týdnech :
Pořad to se mnou vypadá zle..moc zle ,přestože už do sebe nějaké to jidlo nacpu tak si připadám unavená..tak moc unavená ze už tady nechci být nechci tady žít .
Od te doby co jsem na tom takhle moc moc moc spatne vidim Jamese strašně malo .
Moc mi chybí.
Víte každý si říká ze našel toho pravého tu pravou lasku..ale co je toto za lasku ,když mě opustil a vrací se ke mě par dni v týdnu ?
Nechce mi nikdy rict kam odjíždí ..zatímco ja jsem doma a sotva se zvednu abych si došla na záchod . Tak strašně mě boli srdce . Proti tomuto je anorexie nic ..ja jsem chtěla jen kluka který mě bude milovat . A co jsem z toho dostala.
Jamese jsem teď nevidela už 20 dní ..můj stav se rapidně zlepší když je u mě ..ale když jsem bez něho sotva dycham.
Rozhodnu se ho hledat..na zprávy neodpovídá na volání také ne ..a už vůbec mi neodpovídá na můj hlas "na naše myšlenky ".
Snažím si vzpomenout si co se stalo když jsem Jamese videla naposledy.
"Jamesi co to děláš?"
"Nech mě Rose..ja už takhle nemuzu j už tohle nezvladam ..měli jsme mít rodinu cestovat a užívat si život ne pořad spadat do tve noční můry ."
"Ja..Jamesi..ja za to preci nemuzu" říkám koktave a sotva popadám dech.
"Ano Rose..můžeš "
A pak odešel..nevrátil se..nenapsal a nezavolal..připadala jsem si jako vzduch jen lidská schránka která stoji na utésu a snaží se z nej nespadnout..telo bez duše a duše bez těla .
Lehnu si do postele sotva se k ni dobelham..koukam na naši fotku a tečou mi vodopády slz z oci...
Lehnu si na zada ..a zaseptam"on se už nevrátí " zavřu oci a usnu s pocitem ze vlastně ani nevim jestli se rano probudim .