Dvojí Mysl

2 - Deprese

 Vždycky mě fascinovala klasická hudba. Když jsem se nudil a nevěděl co s životem, pustil jsem si Čtyři období od Vivaldiho, zavřel oči a nechal se ovládat vlnami myšlenek a snů. Dokonce i teď, dva měsíce po nástupu na střední školu a stovkami věcí, které jsem se měl naučit, jsem se nechal unášet. Zahlouben do svých myšlenek, unášen na vlnách klasiky, jsem kašlal na všechno kromě online skóre v jedné počítačové hře. Ano, sny pokračovaly dále, deník, jak vidíte, píši také. Co se změnilo? No, v podstatě nic, jen propadám z většiny předmětů ve škole, nevím jakým směrem ubírat svůj život a jsem v dost hlubokých depresích.

 PROSTĚ JSI NICKA

 Jak začaly mé deprese, aneb příběh o tom, že vlastně život a jeho žití je na nic:

 První bod. Středa ráno, zaspal jsem, nemám hotové úlohy do školy, píši tři testy a hlavně, skončilo mi předplatné na Spotify, to mě doopravdy odrovnalo.

 Druhý bod. Abych stihl autobus, musím běžet. To znamená nepřipravit si knihy na předměty, neučesat se a to nejdůležitější, neexistuje jediná realita ve známých i neznámých dimenzích tohoto vesmíru, kde jsem dokázal vstát do pěti minut.

 Třetí bod. Po mém rozhodnutí, že autobus nestíhám, jsem zachytil svou matku. Po dlouhém jednostranném rozhovoru o tom, že pokud hodlám zůstat tento den doma a nejít do školy, skončím na ulici a budu prosit na kolenou pracák o jakékoliv kopání v oranžové vestě, jsem usoudil, že by asi bylo lepší se prostě vypakovat z bytu, počkat dokud neodejde do práce a prostě se zpátky nasáčkovat do postele. Samozřejmě se tak stalo a moje svědomí mě začalo hryzat jak rozpálený hřeb uprostřed kaše, která dřív bývala mým mozkem a racionálním smýšlením.

 Čtvrtý (a velmi důležitý) bod. Ten den jsem neusnul.

 A to by byl konec příběhu. Jak tak koukám na řádky, které jsem zde napsal, tak mi to vrací zmiňovanou depresi. Každopádně zpátky k deníku.

 Nastínění atmosféry je asi takovéhle, jsem unavený, ležím v posteli, nemůžu usnout, je sedm třicet a mám před sebou celý den. Nejhorší na tom všem je, že se nedokážu soustředit na cokoliv. 

 CO TAKHLE SI Z NUDY PUSTIT ŽILOU?

 Dobře, dost ležení. Zvedl jsem se z postele a došel ke dveřím, které oddělují můj pokoj od chodby. Otevřel jsem dveře. Vlastně ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsem nebyl mezi chodbou a mým pokojem. Stál jsem nad propastí. Vlastně jsem ani nestál, levitoval jsem v podobě nějakého obláčku čehosi modrého. Sen.

 Popravdě jsem sen tohoto typu nikdy neměl. Živý sen ve světě, o kterém jsem četl, světě, kterému se přezdívá Astrální rovina. Barvy vířily vzduchem, já s nimi. K barvám se přidaly zvuky. Ke zvukům se přidaly šmouhy míst, prostorů, které se přelévaly uprostřed obřího víru. Najednou se vše zastavilo a já ve své lidské podobě stál uprostřed své třídy. Podle světla dopadajícího na prázdné lavice všude okolo mě bylo přibližně 17:00. Na místě kde jsem "dopadl" byl kruh sazí a prachu, lavice kolem byly mírně odstrčené. Naproti mně místo katedry učitele stála dívka. Dívka, kterou jsem okukoval v autobuse. Její nakrátko střižené blonďaté vlasy se nepřirozeně hýbaly v chybějícím větru. Tmavé obroučky jejích brýlí se leskly v paprscích slunce. Světlé oči probodávaly moji duši. Úsměv mě hypnotizoval. Byla tak o rok starší jak já.

 Zatímco se tam tak pozvolně a pobaveně opírala o tabuli, u které jsem byl nesčetněkrát mučen sadistickými učiteli, jsem prožíval šok. Kde to vlastně jsem, proč tu vlastně jsem a kdo je ta dívka. Jako by mi četla myšlenky začala vysvětlovat a odpovídat na otázky, které se hnaly mou hlavou.

 "Jsi na astrální rovině, na reálném místě, jen v podvědomí své mysli. Momentálně se asi válíš s tupým výrazem tam, kde jsi opustil své tělo." Zazubila se. "Byl jsi přivolán, protože máš znamení. Možná sis ho nevšiml, nebo ignoroval, ale máme ho všichni z Jasnozřivých. Nemáme moc času na vysvětlovaní čehokoli, jen bych ti ráda poradila, abys sledoval své okolí a uvěřil všemu co vidíš." Začala se trhat, jako kdyby někdo odpojil wi-fi a zrovna jste se koukali na video. "Jmenuji se - najdeš nás v - uvidíme - se - tam." S tím pozvedla ruku jako na pozdrav a já se vnořil zpět do víru reality.

 Let do mého těla byl zajímavý, nejdřív jsem se rozloučil se šmouhami míst, poté se zvukem a nakonec s barvami. Let temnotou byl také zajímavý, cítil jsem, že mě někdo, něco, pronásleduje. Nakonec jsem narazil do svých dveří. Něco mě vtáhlo do mého těla a byl jsem vymrštěn od svých dveří do mé postele. Poslední co si pamatuji byla krásná piruetka, kterou jsem předvedl těsně před tím než jsem dopadl do postele a omdlel.

 Probudil jsem se v noci. V mém pokoji byla tma, že se dala krájet a já cítil, že tu nejsem sám. Bylo jasné, že sním, viděl jsem v koutě svého pokoje dvě žluté kočičí oči, jedno metr od druhého. Pod oky se skvěl obří lidský úsměv, vše ostatní bylo obklopeno temnotou. Ten úsměv začal mluvit.

 PÁN SE PROBRAL, MÁM HO ZNOVA USPAT?

 Otázka nebyla směřována mně, ale obřím modrým kočičím okům a lidskému úsměvu za mnou.

 NECHME HO PROZATÍM V KLIDU, STEJNĚ NÁS JAKO VŽDY NEVIDÍ.

 Dokáži si představit jak bizarní musel být ten obraz, já na posteli, dvě bytosti z temnoty, jedna s žlutými oky, druhá s modrými, mluvící o mně.

 Ž: MUSÍME MU UKÁZAT DALŠÍHO.

 M: JISTĚ, MUSÍME, ALE NEMŮŽEME DOKUD JE VZHŮRU.

 Ž: TAK HO USPÍME.

 M: DOBŘE, ALE JE TO NA TEBE.

 S tím se žlutoočko "nadzvedlo" a přímo mezi oči mi vrazilo temný střep. Usnul jsem.

 Zdál se mi další brutální sen, byl jsem ten stejný muž s zástěrou, svářečskou maskou a brýlemi. Seděl jsem na křesle potaženém kůží. Kůže nebyla ze zvířete. Přede mnou na krví potřeném stole byl otevřený počítač. Projížděl jsem fotkami lidí. Na jedné z těch fotek byl muž, kterého jsem viděl v minulém snu, odřízl jsem mu hlavu. Fotka měla rudý kříž v pravém horním rohu se slovy vykoupen. Na několika dalších fotkách byl tento kříž také. Listoval jsem dál fotkami. Zastavil jsem na jedné fotce. Obličej na ní mi byl až bolestivě povědomý, stojící vlasy, znuděný výraz, zeleno-šedé oči. Divné, pamatuji si, že jsem se učesal. Muž s zástěrou se zvedl. Zpoza svářečské masky jsem v odrazu v krvi na stole zahlédl úšklebek a dlouhý dvojitý jazyk, který se objevil vedle masky a který se snažil vnést život do křídově bílých popraskaných rtů. "Jdu si pro tebe.", pronesly rty. S tím jsem se probudil.