Dvojí Mysl

3 - Den ticha

 Před tím, než se vrhnu na to, co bylo dál, se musím přiznat k tomu, že jsem sociopat. Místo toho, abych se v klubíčku třásl strachy jsem víceméně vypudil z hlavy vše co se stalo tu noc. 

 Tak tedy k příběhu. Klasicky jsem vstal, připravil si tašku, umyl se a vyrazil na autobus. Bylo mi krásně, sice jsem zjistil, že mám na hrudi nějakou divnou vyrážku připomínající nakousnutý pomeranč, ale určitě to nebude nic vážného. V autobuse jsem si sedl dozadu jako vždy. Všiml jsem si, že nastoupila ta dívka ze snu. Chtěl jsem s ní navázat oční kontakt, ale nejevila jakýkoliv zájem. Pochybuji, že vůbec tušila, že jedu stejným autobusem. 

 Vystoupil jsem u školy a přidal se k hloučku lidí ve kterém byli mí dva dobří přátelé, jeden se jmenoval Milius, zkráceně jsem mu říkal Mil, a druhý Zachariáš, zkráceně Z, nebo Zach. Oba měli skoro až archaické jména, vysvětlovali to tím, že v jejich domovské zemi je to naprosto normální. Vcelku jsem to toleroval, vždycky jsem se chtěl jmenovat nějak starobyle, třeba Archibald. Prohodil jsem s nimi několik slov typu "Píšeme dnes nějaký test?" a "Měli jsme nějaký domácí úkol?". Zjistil jsem, že je klidný den, to znamená žádný test a žádná domácí úloha. Dokonalé.

 První dvě hodiny byly vskutku nudné. Matematiku jako by někdo vyňal z proslovu představitele mezinárodní firmy zabývající se výrobou koberců. Chemii jako by namluvil velmi starý a mentálně zpomalený lenochod. Obvykle nemívám problémy s držením pozornosti, ale tyhle dvě hodiny mi daly doopravdy zabrat. Spolužák vedle mě v lavici usnul a učitel ho poslal do ředitelny, ten den se spolužák už neukázal. Zbytek dne jsem strávil sám v poslední lavici koukající z okna na hnízdící ptáky. O dost zajímavější než výklad od stařičkého učitele, snažící se nám vtlouci do hlavy nějaké elektrické obvody. Nebýt Mila a Zacha sedících přede mnou, tak ten den umřu nudou.

 Byli to právě tihle dva, kteří měli prsty ve skoro všech problémech co se na škole staly. Nebylo nic zvláštního, když provokovali snad všechny žáky, kteří se s nimi snažili navázat konverzaci. Z nějakého zvláštního důvodu jsem s nimi byl vždy zadobře, nebyli na mě oškliví a dost mi pomáhali s učením.

 Dovolím si takové menší popsání Zacha a Mila. Zach byl z vcelku bohaté vrstvy, nosil značkové boty, kšiltovku, mikiny, džíny, vlastně všechno co vlastnil bylo buď značkové nebo nějak jinak drahé, občas mě s tím dost štval. Byl spíš takový melancholik, bylo mu dost věcí jedno a když už se o někoho zajímal tak to byla obvykle nějaká dívka. Měl světlé vlasy, šedé oči, obvykle znuděný výraz, nebo se šklebil. Rád poslouchal rap, hip hop, cokoliv, co mělo nějaké basy nebo tvrdší slova. Mil na druhou stranu nosil klasický svetr, nebo jednoduchou mikinu, byl z chudší vrstvy a všechny peníze co měl si šetřil na jak tomu sám říkal "časy až si budu moci koupit život". Trochu jsem to nechápal, ale byl to můj kámoš, takže jsem se nějak moc neptal co tím vlastně myslí. Když ho něco naštvalo, tak běsnil jak sopka, ale rychle se uklidnil. Byl dost uzavřený k okolnímu světu, se vším se svěřoval Zachovi a mně. Z jeho koníčků vím jen to, že rád četl a koukal na staré filmy. Měl černé vlasy, zelené oči a hromadu pih v oblasti nosu. 

 Zpátky k příběhu. Zrovna probíhala předposlední hodina a já začal nabývat dojmu, že se zblázním z učebnice, ve které jsem viděl hromadu klikyháků a znaků, kterým jsem nerozuměl. Prostě technické kreslení. Začal jsem přemýšlet, co by se asi stalo, kdyby ty znaky vyletěly a začaly kroužit okolo učitelovy hlavy. Než jsem si uvědomil co se děje, tak se znak alfa a znak beta rozloučily se stránkami učebnice a vydaly se leteckou čárou k učitelovi. Líně začaly kroužit okolo jeho hlavy. Nejdřív mi to přišlo doopravdy vtipné, ale čím déle jsem se koukal, tím víc začaly znaky zrychlovat. Už to vypadalo jako kdyby pan učitel měl svatozář, když tu najednou jsem se probral a vykřikl na učitele ať si dá pozor. Všichni ve třídě se na mě najednou koukali a smáli se. Zach a Mil se váleli po lavici smíchy a já viděl mizející alfu a betu jak se rozpouštějí na nic nechápajícím učitelovi. 

 Byl jsem poslán do ředitelny, kde jsem dostal napomenutí, že nemám vyrušovat a jelikož je to můj první přestupek, tak bez reálných důsledků. Poslední hodinu jsem stihl jen z části, nic speciálního se už nestalo. 

 Já, Mil a Zach jsme se rozhodli, že půjdeme po škole na oběd. Jelikož jsme všichni tři bydleli ve stejném paneláku, nebyl problém zajít vedle do KFC. Seděli jsme v fastfoodu, povídali si o dnešním dni a plánech na víkend.  

"Hele, já doopravdy nevím co budu dělat, můj klan bude chtít, abych v sobotu pořádal nájezdy na nepřátelské klany a beztak nebudu mít čas." Nadhodil jsem, jakožto můj plán na víkend.

"No jasně, Richard a jeho klan, nechceš občas zajít na nějakou párty? Nikdy jsi ještě se mnou nebyl, přicházíš tím o ty sladký léta. Chápeš co tím myslím?" Zazubil se Zach.

"Nech ho Zachu, já taky nikde nebyl. Například já budu o víkendu číst Obraz Doriana Graye, slyšel jsem, že je to super knížka. Taky by ti prospělo občas něco přečíst, tvoje slovní zásoba je mizerná." Snažil se mě chránit Mil. 

"Ty se do toho radši ani nevměšuj, nemůžeš se počítat mezi nás smrtelníky." Opáčil Zach a mně se zdálo, že se pokusil na mě mrknout. Mil zaťal plastový nožík prudce do krabice od toustu.

 Rozhovor uťal hlasitý tupý zvuk když se židle z vedlejšího stolu vymrštila a spadla o metr dál.

"Zachu? Mile? Viděli jste, co se to sakra stalo?" Řekl jsem zmateně. 

"No, židle se zvedla, řekla si, že se jí tam nelíbilo, tak došla o metr dál, uznala, že se jí tam líbí a lehla si tam, co ti na tom přijde nenormálního?" Vysvětlil mi vlídně Mil jakoby to byl denní chléb. 

 Radši jsem neodpověděl, už se stalo dost divností v tomhle dni. Seděli jsme v tichosti ještě tak patnáct minut a já uznal, že už je pozdě. Rozloučil jsem se a vstal. Jak jsem vycházel z fastfoodu, tak jsem se ještě ohlédl. Byl jsem nejspíš dost unavený. Zach a Mil na mě koukali a mávali mi. Oba vypadali tak nějak jinak. Zach s kočičíma žlutýma očima. Mil s modrýma kočičíma očima. Oba s širokým úšklebkem. Asi fakt blázním. 

  ..."uvěřil všemu co vidíš"...

 Ta slova narazila do mého vědomí jako nákladní automobil značky Volvo rozjetý sto padesátkou s plným nákladem. Promnul jsem si oči, Zach a Mil vypadali naprosto normálně. V pořádku, to byla jen halucinace. Cestou domu jsem přemýšlel nad nově otevřenou vzpomínkou snu minulé noci. 

 Vcházel jsem do paneláku, když jsem si všiml divně vypadajícího úředníka v obleku s buřinkou, kulatými brýlemi a stříbrnými vlasy. Seděl v kavárně ve vedlejším vchodě a četl noviny. Něco mi na něm přišlo povědomého. Periferně mi přišlo, že se na mě dívá. Nedíval se. Doma jsem si lehl do postele a usnul.

 Úředník v obleku a buřince si složil noviny do aktovky, vyložil z kapsy drobné mince na stolek, postavil se, upravil si kravatu, poupravil brýle, dvěma jazyky si navlhčil rty a pomalou chůzí s aktovkou v ruce se vydal na druhou stranu mého paneláku kde zmizel ve stínech.

 MÁM TĚ