Perfect 4U /YoonminCZ/

Twenty-ninth, či též konec, o který nikdo nestál

Mám pro vás dáreček! Překonala jsem se a napsala konec. Ten nový příběh někdy také bude a až bude, dám vám vědět. Doufám, že nejste zklamáni mým 'mistrovským dílem' 😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐😐

Probudil jsem se kolem čtvrt na pět, ale hned na to jsem si šel lehnout. Bylo zbytečné se pokoušet vstát, když jsem věděl, že Yoongiho jen tak nevzbudím a on se ze mě sám od sebe neodvalí.

Okolo sedmé ráno jsem skončil na zemi nebo spíše se Yoongi rozhodl mít postel sám pro sebe. Já jsem se šel osprchovat, obléknout, potom vzbudit Giho, načež spěchat z domu, jelikož jeho buzení trvalo více jak půl hodiny. Autobus jsme stihli zázrakem a po vystoupení šel Yoongi koupit do pekárny u školy něco k jídlu.

Celé ráno až do teď probíhalo celkem v pohodě. Jak jsem se však zmínil, až do teď. Směrem ke mně se blížil Giho fanklub. Já jakožto inteligentní člověk jsem se snažil vyhnout setkání s těmito hyenami, tak jsem se schoval za značku.. Asi chápete, že to nebyla ta nejlepší schovka. Hned jak ke mně dorazily, zasypaly mě nadávkami.

Nakonec jsem díky nim dopadl do louže na silnici. Než jsem se ale stačil zvednout, přiřítilo se ke mně auto. Vytřeštil jsem oči, ani jsem nestačil zakřičet, už jsem cítil jen bolest a něco mokrého u mé hlavy. Pár lidí začalo zmatkovat, potom někdo přiběhl ke mně. Cítil jsem, jak na mou tvář dopadají jeho slzy následované vzlyky.

,,J-jiminie, no tak, z-zůstaň tu se m-nou! C-co bych b-ez tebe d-ělal?'' řekl, díky čemuž jsem poznal, že je to Yoongi.

Chtěl jsem mu říct ,Jsem v pořádku, nemusíš se bát, Yoongie', ale nedokázal jsem to, byl jsem moc zesláblý. Chvíli jsem ještě viděl rozmazaně, pak se dostavila tma.

O 2 týdny později

Ani nevím kdy, jsem začal vnímat zvuky. Slyšel jsem pláč, pípání přístrojů, zřetelně cítil dezinfekci a také někoho, kdo mi drtil levou ruku.

Pokoušel jsem se otevřít oči, no nic lehkého to však nebylo. Nakonec se mi to podařilo. Jakmile jsem je otevřel, rychle jsem je zavřel, kvůli prudkému světlu. Znovu jsem je otevřel, nakonec si mé oči zvykly na ten bílý hnus kolem. Byl jsem v nemocnici.

Necítil jsem nohy ani krk, hlava mi třeštila. Snažil jsem se pohnout levou rukou. Po nějaké době jsem to dokonce dokázal. Osoba na levé straně postele přestala brečet, stisk její ruky trochu povolil. A náhle mi došlo, že to není jen tak někdo, ale Yoongie.

,,J-jiminie? J-jsi v po-řádku?'' zeptal se Gi nakřáplým hlasem.

,,D-Doktore, rychle jsem pojďte!'' zakřičel následovně.

Bílý pláště se přiřítily, vyhnaly Yoongiho a začaly se mě ptát na miliardu otázek. Jak já nesnáším doktory! Po zkontrolování mého stavu mi řekly spoustu věcí, které jsem samozřejmě nepochopil. Jediné, co jsem z toho pochopil, když mi to vysvětlily po třetí bylo, že si nějakou dobu pobudu na vozíku, páč nemůžu teď právě poskakovat na louce nebo běžet maraton, nemůžu hýbat s krkem a byl jsem tu dva týdny. Pak zmínily něco o jizvách na mé ruce. Za dva dny by mě prý měli pustit, no budu muset se doplazit na pravidelnou kontrolu každý týden. Po rozhovoru s nimi se vrátil Gi. Vše jsem mu řekl. Měl jsem pocit, že když jsem zmínil ty jizvy, vypadal extrémně smutně a naštvaně zároveň. Na to mi řekl, že já jsem jeho všechno, že jsem dokonalý a nejúžasnější člověk na světě.

Celou dobu jsme si neustále opakovali, jak jeden druhého milujeme. Yoongi by mi dal i pusu, ale jedna sestřička na nás pořád koukala a ty dveře měly být otevřené, aby ke mně ihned mohli, kdyby se můj zdravotní stav zhoršil, takže nic nebylo no.

________________

Následující dva dny stály za houby, Yoongi šel něco vyřídit. Jen mi o tom pověděl, že půjdeme na jinou školu a přestěhujeme se do jednoho bytu.

Už jsem měl sbaleno, seděl jsem na vozíku a jel směrem k východu. Čekal jsem na Giho, který nakonec přišel a pomohl mi domů. Tam jsme ještě ten den sbalily mé věci. Druhý den jsme všechno přestěhovali do nového bytu, který byl opravdu nádherný. No a od nové školy jsme měli pokoj, dokud jsem byl na vozíku.

__________________

,,Yoongie, kde jsiii?'' zavolal jsem na něj z postele.

On hned přišel a pomohl mi se dostat na vozík. Po pár dnech jsem si na něj zvykl. Každý den se o mě Gi staral. Můj stav se hodně zlepšil, příště mi doktor dá méně léků a ukáže mně a Yoongimu jednoduché cviky, abych se připravoval na život bez toho šrotu na kolečkách.

A také to tak bylo. Znovu jsem začal chodit. Yoongi a já jsme nastoupili do školy. Všichni tam byli moc milí. Našli jsme si tam také hodně přátel. Bylo to prostě všechno dokonalé.