Hra smrti

Část 1

Zdravím, mé jméno je Rick, ačkoliv zrovna to je nepodstatné. Rád bych vám teď vyprávěl příběh, který jsem prožil. Je to příběh, který má ukázat temnotu lidského srdce.

Představte si, kdyby před vás někdo postavil člověka, kterého jste v životě neviděli, a řekl: „Jeden z vás zemře a druhý bude žít." A hned na to by vám dal do ruky nůž. A k tomu dodal, že pokud se nerozhodnete, tak zemřete oba. Co byste udělali? Byli byste schopní přežít a žít s tím pocitem? Byli byste schopni si vzít život? Samozřejmě byste taky mohli obrátit nůž proti tomu, kdo vám ho dal, ale nejspíš by to nevyšlo a dopadlo by to stejně, jako kdybyste se nerozhodli vůbec. Přemýšlejte o tom během čtení mého příběhu.

Teď už k věci. Jednou, myslím, že to byla zrovna sobota, jsem se neprobudil tam, kde jsem usínal, ale nacházel jsem se uprostřed místnosti, která pozbývala oken a měla jen jedny dveře. Osvětlení tvořila jediná žárovka houpající se u stropu. Všiml jsem si podivných rour. Na co asi jsou?, pomyslel jsem si. Na ruce jsem měl nějaké divné hodinky. Ve stejnou chvíli se začali probouzet i všichni ostatní. Bylo zde dalších 5 osob. Najednou se ozval ženský jekot. Následovaly otázky typu: Kde to jsem? Co tady dělám? Kdo jste vy? Pak jsem zaslechl nějaký hluboký mužský hlas. Co má tohle být? Nějaký vtip? Máme si snad myslet, že jsme v nějakém hororu? Hluk byl ukončen hlasitým zvukem kdoví odkud. Znělo to jako nějaká oslava narozenin.

Promluvil podivný hlas. Vítězoslavně nás přivítal. „Vítejte mí hráči. Vítejte ve hře smrti." Každý v místnosti si teď pokládal nejspíše tutéž otázku. Co je to hra smrti? „Jestli se ptáte, co je to Hra smrti, tak se nebojte, je to přesně to, jak to zní. Hra, ve které se hráči snaží připravit o život ostatní hráče. Vyhrává ten, kdo zůstane poslední naživu." Všichni začali ječet a nevěřícně kroutit hlavami. Hlas si jich nevšímal. „Pravidla hry nejsou složitá. Za 1. - každý den musí někdo zemřít. Pokud se tak nestane, routami sem vpustím smrtelný plyn." Teď už vím, od čeho tu jsou ty roury, pomyslel jsem si. Hlas mluvil dál. „Za 2. - po této budově se můžete pohybovat, jak chcete, ale nesnažte se utéct. Za 3. - první den se zabíjet nemusíte, abyste si to zde mohli prohlédnout a vymyslet strategii. Taky je zde takzvaná černá hodina. To je časový úsek mezi 23:00 a 0:00. Toto období je určené na zabíjení. Čas ukazují hodinky, které máte na ruce. Zbytek každého dne je určený pouze na přípravy. Pokud někoho nějak vážně zraníte mimo černou hodinu, tak vás zabije jedem napuštěná jehla v hodinkách. Samozřejmě jakýkoliv pokus o jejich sundání vás taky usmrtí. Když vražda proběhne během černé hodiny, není za ni žádný postih. Pokud ale usmrtíte někoho, kdo při černé hodině někoho zabil, nic se nestane, a to ani během dne. Teď si běžte prohlédnout váš dočasný domov a připravit se na další dny."

Všichni byli úplně mimo. Jen seděli na podlaze a tiše koukali do země. Pomyslel jsem si, jestli to není nějaký trest za to, že jsem uvažoval, jaké to je někomu vzít život. Život je vážně ironický, ušklíbl jsem se hořce.

Už mě nebavilo to mrtvé ticho, tak jsem odešel na průzkum, ale nebyl jsem první. Jedna dívka vyrazila přede mnou. Když jsem se rozhlédl po okolí, tak jsem zjistil, že budova má jen jedno patro a v něm pět částí: jídelnu s nějakým výtahem na jídlo, obývací pokoj s křesly... Také místnost, ve které jsme se probudili. Dále tu byly pokoje. Všichni měli svůj vlastní. Nad každým pokojem byla jmenovka. Postupně jsem je obcházel a četl: „Rick, Katrin, John, Emilie, Jakob a Elisabeth."

A nakonec zde byla nějaká divná místnost, která měla na vchodu znak lebky. Když jsem vešel, dostal jsem málem infarkt. Bylo to tu celé naplněné všemi možnými zbraněmi. Okamžitě jsem si všiml, že nikde nejsou k vidění žádné střelné. V jedné části za rohem jsem zahlédl tutéž dívku, která vyrazila přede mnou. V ruce držela nějaký pořádný vojenský nůž. Svižně s ním jakoby řezala do vzduchu. Když jsem poodešel z uličky, dívka se jedním rychlým pohybem přemístila vedle mě. Než jsem se nadál, měl jsem nůž u krku. Její dlouhé vlasy ji zakrývaly oči a hlavu měla spuštěnou k zemi. Hlasitě jsem polkl a srdce mi začalo bušit jako o závod. Chtěl jsem, aby dala ten nůž pryč, ale neměl jsem ani odvahu se pohnout. Tak jsem radši jen promluvil pokud možno vlídným hlasem. „Ahoj, já jsem Rick, a ty?" Potichu jemným a neklidným hlasem odpověděla: „Emilie". A hned potom utekla i se svým nožem.