Hra smrti

Část 3

Připadal jsem si trochu jako srab, nechat to za sebe nechat dělat holku, ale minimálně se jí nebudu muset zbavovat sám. Tohle je výhra nebo výhra. Tak či tak zemře jeden z těch, koho se chci zbavit. Jsem génius, za tohle se musím pochválit. Když jsem šel na oběd, byl jsem ještě veselý a tvářil jsem se sebevědomě. Když jsem zamířil pro své jídlo, zahlédl jsem Johna a jen se tak podvědomě ušklíbl. Z jeho pohledu se najednou vytratila všechna zvídavost. Jeho klid a sebevědomí bylo pryč. Jako by tušil, že má problém. Je sice dobrý ve čtení lidí, ale poznat to jen z tohohle? To je nelidský. Oběd byl pak už klidný a nic se nedělo. Když jsem odcházel, zastavil mě John a řekl: „Takže mě zabiješ dneska?" Cože? Snažil jsem se skrýt svůj překvapený výraz. Kdybych zrovna pil, dozajista bych to vyprskl.

Co teď? Když zalžu, pozná to. „Možná se tě zbavím dneska, možná zítra, kdo ví?" Tohle bylo poprvé za dobu, co jsme tady. John znejistěl. Neprokouknul to. V jeho obličeji byla vidět panika, i když jen na okamžik. Pak jsem radši odešel, abych to ještě nějak nezvoral. Připadal jsem si jako vítěz. Nechal jsem ho jako zmrzlého stát za sebou a šel na pokoj.

Ještě jsem si to chtěl pojistit, a tak jsem zašel za Emílií. Jen co jsem vešel k ní do pokoje, pohotově vytasila nůž. „Zandej to! Stejně umřeš, když to na mě teď použiješ," řekl jsem plný sebevědomí. To jsem taky byl, protože jsem jí měl úplně v hrsti díky tomu, co jsem věděl. Nemohla mi ublížit, ale já jí jo. „Dneska zůstaň tady a nic nedělej. Rozumíme si?" Udělal jsem krok k ní a trochu ztvrdil tón hlasu.

„A když neuposlechnu?" U toho mi přiložila nůž ke krku.

Bez obav jsem se ještě přiblížil a řekl: „Tak potom zemřeš. Můžu tě zabít, kdy se mi zachce, takže mě neser." Nebyla blbá. Nožem ucukla, aby mě náhodou neřízla. Hned si uvědomila svou pozici a bez jediného slůvka přikývla. S hlavou vztyčenou jsem šel směrem ke dveřím, když mě najednou chytla její ruka za triko. Naštvaně jsem se otočil a chtěl jsem jí zase vyhrožovat, ale ona tam stála s hlavou sklopenou k zemi a brečela. Naprosto jsem se zasekl. Co se to sakra děje? Než jsem něco udělal, vrhla se mi do náruče. Nevěděl jsem, jak reagovat, tak jsem ji jen mírně sevřel. Před chvílí jsem jí vyhrožoval smrtí a teď mi brečí na rameni? A možná ještě kvůli mně.

„Co se děje?" po chvíli jsem se zeptal dost nejistým tónem.

„Já nechci umřít. Chci ještě jednou vidět svojí mámu. Leží v nemocnici s rakovinou. Prosím, nezabíjej mě." Nejspíš se mě jen snaží pře.... NE. Celá se třásla, její srdce bušilo jako o závod. Všechno jsem cítil. Tlukot jejího srdce, stékající slzy kapající na moje rameno i její klepání po celém těle.

„Neboj, nezbavím se tě," řekl jsem. Pokud chci přežít, tak to nejspíš není pravda, ale co jsem měl říct? Utřela si slzy a pustila mě. Teď už jsem odešel z jejího pokoje. Byl jsem hodně rozrušený. Do teď jsem si byl jist, že bez výčitek dokážu vyhrát a dostat se z tohohle, ale teď už nevím.

Večer za mnou přišla zase Katrin. „Přijde si pro nás ten, co zabil Jakoba?" zeptala se a u toho vzlykala.

„Neboj, nepřijde," odvětil jsem jistě.

„Ale co když jo?" Trvala na svém. „I kdyby přišel, tak... Tak tě ochráním," vyhrkl jsem ze sebe. Co to melu? Riskovat svůj život pro někoho? To je kravina. Radši jí to vyvrátím, ať si nedělá zbytečný naděje. Než jsem ale stihl cokoliv říct, tak se ke mně přitiskla. Bylo to podobně, jak u Emílie, ale něco bylo jinak. Na rozdíl od Emílie jsem nechtěl, aby mě pustila. Nechtěl jsem, aby byla smutná, ale líbilo se mi to.

Pevně jsem ji stiskl v náruči a ujišťoval ji. „To bude dobrý. Zvládneme to." Chtěl jsem jít odlákat Johna, aby to Elisabeth zvládla, ale nedokázal jsem tam Katrin nechat, když mě takhle držela. Doufám, že toho nebudu později litovat. Je tohle snad láska? A jestli ne, tak co? Nikdy mi na nikom příliš nezáleželo, takže jsem úplně nevěděl, jaké to je, být zamilovaný. Ano, byl jsem s pár dívkami, ale to protože to chtěly ony a já stejně neměl co dělat. Je to láska. Určitě jo. Proto mi jí je tolik líto. To je ten důvod, proč ji poslechnu, i když to není to nejchytřejší. Zůstal jsem. Byla tak unavená, že i po konci Černé hodiny zůstala a usnula mi na klíně, nechtěl jsem jí vzbudit, tak jsem jí nechal a také usnul.

Na snídani přišel John jako poslední a chyběla Elisabeth. Došlo mi, co se stalo. Po snídani za mnou John došel s velkým úsměvem na tváři a řekl: „Poslat místo sebe holku? To bylo zbabělé." U toho se dál usmíval a mluvil hodně arogantním hlasem. Zabil ji? Riskoval by to? „Vím, nad čím teď přemýšlíš. Pokud si myslíš, že jsem jí zabil, tak do toho. Zabij mě!"

Mohl to být bluf, ale to není možné, musel něco udělat, ale co? „Svojí šanci si měl, teď jsem na řadě já. Dnes zemřeš, Ricku, a nic tě nezachrání." Moje srdce se rozbušilo. Tak moc, že jsem měl pocit, že snad pukne. Všechno moje sebevědomí bylo pryč. Co můžu teď dělat? Katrin nepřipadá v úvahu. Chtěl jsem jí za Emílií, ale ta rychlostí blesku zmizela.

Při večeři jsem přemýšlel, jak by mě mohl zabít. Všiml jsem si, že tady byl prázdný tác od Emílie. Musela se najíst už dřív. Taky bylo divné, že jídla pro ty, co již zemřeli, sem stále chodí, ale přemýšlet nad tímhle jsem teď neměl čas. A pak jsem si to najednou uvědomil. On tu není. Běžel jsem k sobě do pokoje, ale cestou tam jsem ho potkal s úsměvem na tváři. Jak mi to mohlo uniknout? To mám z toho, že přemýšlím nad kravinami. Když jsem chtěl vejít do svého pokoje, nešlo to. Stejně tak, jako u všech ostatních pokojů krom toho, kde byla Emílie. Hned jsem šel za Katrin. V jídelně si vesele vychutnával John svojí večeři. A u krku mu vyselo 6 klíčů. Vysvětlil jsem to Katrin. Pak jsme museli jít do zbrojírny, abych si ke kataně vzal i nůž. Jeden nůž jsem sebral i pro Katrin, pro jistotu. Když se blížila Černá hodina, tak jsem si vybral pro přežití noci obývací pokoj. Bylo to proto, že měl dost gaučů, za které se dalo schovat, a jen 2 vchody. Když nastala Černá hodina, stále panoval klid. Já s připravenou katanou a Katrin se svým prakem jsme jen čekali. Už uběhlo tak půl hodiny, když se najednou rozlétly dveře do místnosti. Byl jsem naprosto v šoku. Tohle by mě v životě nenapadlo.