Strašidelné historky

Lexikon Smrti

Dávno, jěště předtím než jsi se narodil, žila jedna holka, Adriana, a její babička ji zasvětila do umění čarodějnictví. Jednoho dne Adrianu její babička přihlásila do tábora jí podobných s tím, že tam pobude měsíc. Když tam Adriana přijela, tak zjistila, že většina holek je z bohatých rodin a že ona a pár dalších holek jsou z víceméně chudých rodin. Bydlela na chatce číslo 13 spolu s dalšíma dvěma holkama, Lyrou a Janou. Ještě tentýž den, večer, u ohně, vedoucí rozdávali všem přítomným knihy se slovy, že to jsou od nynějška jejich zápisníky. Poté, co se všichni účastníci vrátili do svých chatek vyhlásili večeru pod podmínkou, že kdokoliv, kdo vyleze z chatky před svítáním, bude potrestán. Adriana spolu s holkama byla v chatce jako jedna z prvních, takže se nemuseli obávat, že budou mít trest. Podle toho, co slyšela od ostatních holek, co tady byly déle, se dozvěděla, že jsou zde zavedeny 2 typy trestů, lepší tresty a horší tresty. Mezi ty lepší se řadilo třeba umývání nádobí, škrábání brambor a další takovéto práce. K těm lepším se řadilo aji pohlavky a facky. Pak tu byly ty hoší tresty, a to už záleželo jenom na představivosti vedoucích. Mohli vás třeba svázat a hodit do nedaleko tekoucí řeky, předhodit hladovým vlkům a nebo, a to podle holek bylo nejhorší, vysadit vás někde v lese jenom s věcma co máte u sebe a poručit vám, ať se vrátíte sami buď to před svítáním nebo do setmění. A právě trest za nedodržení večerky patřil k těm horším.

Když odbyla půlnoc Adriana se s křikem probudila z noční můry, přičemž probudila i ostantní holky na chatce a minimálně i v dalších 2 sousedních chatkách. Adriana zrychleně dýchala zatímco Lyra s Janou opět usly tvrdým spánkem sným. Nemohla se nadechnout, měla pocit jakoby ji v tom něco bránilo. Pomalu se začínala uklidňovat a zároveň s tím se jí zase začal zjevovat ten sen.

Běžela lesem s knihou v rukách, něco velkého a rychlého běželo za ní. Vždy, když se ohlédla nic za ní nebylo, jenom ten pocit, že ji něco stále pronásleduje. A ten zvuk, ten zvuk, který se vrýval až do morku kostí a zanechávali za sebou nehezké jizvy. Nemohla dýchat, nohy jí vypovídali službu. Ale musela stále běžet a nezastavovat se, ani nezpomalovat i když už nemohla. Náhle upadla a knihu, kterou celou dobu držela, upustila. Kniha zmizela ve vysokém kapradí, které rostlo opodál, zatímco ona si zlomila nohu o pařez, který chtě, nechtě stál v místě dopadu. Rychle se posadila a chytila se za holeň, byla to nehezká, otevřená zlomenina. Z nohy jí prýštila krev a bezúspěšně se snažila zastavit alespoň krvácení. Náhle ji ovanul studený vítr, listí na stromech zašustělo a všechno ostatní rázem utichlo. I když věděla, že tam je sama, opět ji přepadl ten pocit, že ji něco sleduje. Zrychleně se ohlédla, začala se třást. Když už se začínala uklidňovat vynořilo se zpoza stromů velké, po dvou nohách chodící stoření. Zachvátila ji panika, když spatřila jeho ruce zakončené dlouhými drápy. Snažila se dostat z jeho dosahu, ovšem stvoření k ní přiskočilo jediným dlouhým skokem, popadlo ji za krk a zvedlo ji do vzduchu. Automaticky se chytla za krk a s hrůzou ujistila, že ji ve skutečnosti nic hmotného nedrží. Pak ucítila, jak ji v krku praští kosti, tak silný stisk to byl. A náhle ji temnota přijala za svou, už nic necítila.

Znovu se probudila ze snění, tentokrát ovšem už nekřičela. Nemohla. Jako kdyby ji něco zabránilo v křiku, dusivý pocit ovšem nezmizel. Pomalu přestávala cítit nohy. Naštěstí pro ni zrovna začali vedoucí budit ostatní, ani se nevšimla, že už bylo ráno. Jakmile do chatky vešel vedoucí ulevilo se jí. Prudce a hluboce se nadechla a automaticky se chytla za krk, záhy ovšem ruce stáhla, neboť ji krk nehorázně pálil. Vedoucí o ni nezavadil ani pohledem a odešel. Holky na chatce se probouzeli ze svých snů, ovšem Adriana už byla oblečená. Měla na sobě tepláky a triko s dlouhým rukávem, venku totiž bylo teplo, neboť vládlo léto. Ani jedna z holek, ani z vedoucích, si během nástupu nevšiml, že měla na krku zarudlé, místy načernalé otisky ruk zakončemých drápy.