Byla jsem normální dítě s normální rodinou, tedy spíše doktorskou. Rodiče si moc nepamatuji, ale vím, že mě vždy musela hlídat chůva. Když jsem brečela tak mi říkávala "Neboj maličká, maminka a tatínek někoho vyléčí přijdou a budou si stebou hrát.". Přišli když jsem spala a odešli hned brzy ráno.
Když mi bylo pět let, tak jsme šli do restaurace, ten večer jsme si všichni užívali, avšak když jsme šli domů temnou uličkou tak nás někdo přepadl, byl to muž v černém, měl čepici na lyžování takže mu nebylo vidět do obličeje. Nejprve se hádali, a ten padouch je pak zastřelil. Zůstala jsem sama na ulici se slzami v očích. Pak ale přišel nějaký muž, mohlo mu být tak 40 let, byl vysoký a mohutný, když mě uviděl tak si mě hned vzal do náruče. Šel semnou za roh do jiné uličky, kde byli popelnice od nějakého klubu. Položil mě na zem, vzal mě za ruku a řekl, že se nemám ničeho bát. Otočili jsme se čelem ke zdi a vyrazili do ní. Za tím zvláštním průchodem byl jiný svět, byl o něco modernější než ten, na který jsem byla doposud zvyklá. Nebyl sice veliký ale bylo to magické. Na každém rohu byli takové zelené čidla, které zaznamenávali pohyb lidí. Šli jsme přes takové náměstí, na kterém byli každodenní trhy. Hned jak jsme přešli trhy tak jsme si to namířili na hrad, nedal se přehlédnout, cesta k němu vedla přes krásnou řeku, přes kterou vedl ozdobený kamenný most. Ten pán co mě zachránil na tom hradě bydlel. Choval se ke mě jako k vlastní dceři až jsem úplně zapomněla co se stalo s mými rodiči. Dostala jsem jeden pokoj, plyšáka a informace o tomto světe. Hodně jsem se s mým náhradním taťkou skamarádila, až jsem úplně zapomněla, že jsem se narodila jinde a měla jinou rodinu.
Když jsem se dostala do tohoto světa tak tu bylo na nejvýš sto obyvatel a dnes po patnácti letech je tu tak tři sta obyvatel. Dnes je patnáct let od té tragédie. Je až nemožné, že se sem dostalo tolik lidí, díky tomu je tu ale větší kriminalita... pod mostem se zabydleli bezdomovci, kteří dostali druhou šanci ale nějak ji nevyužili. Dnes mi taťka oznámil, že musim odejít, nejprve jsem to nechápala ale pak mi to došlo. Brečela jsem, nechtěla jsem pryč. Musela jsem si sbalit věci a se všemi se rozloučit. Nechápala jsem proč mám jít pryč zrovna já, taťka mi to říct nechtěl.
Začala jsem si balit věci, neměla jsem jich moc, navíc jsem si vzala jenom to nejdůležitější. Se všemi jsem se rozloučila a vyšla jsem ven. Venku to bylo hrozné, byla noc. Vydala jsem se par kroku na hlavní ulici, ale udělala jsem pár kroků a zastavil mě zloděj s kudlou. Chtěl ať mu dám všechny věci nebo mě zabije. Jenže já toho moc neměla a to mu nestačilo. Zabodl do mě kudlu a ja vší silou bouchala na zeď od klubu. Nikdo mě neslyšel, a já zistala opět sama. Ztratila jsem vědomí ze ztráty krve. Probudila jsem se druhý den v nemocnici. Vedle mě stála doktorka, která mi byla nějak povědomá, jako bych ji znala.
Řekla mi, že jsem prý ztratila spoustu krve a musela jsem jít na operaci kvůli té ráně. Jelikož jsem neměla žádné doklady tak to byl problém, mysleli si, že jsem bezdomovkyně.
Ptala jsem se ji co mám dělat, řekla jsem ji celou moji situaci. Poté tam přišel její manžel aby se mohli poradit.
Nakonec se zjistilo, že to jsou moji rodiče, kteří tu nehodu přežili, vzali si mě k sobě a doháněli jsme ztracený čas.
