Vzplanutí hvězdy hněvu

ELIPSA: ČAS

Vynořila se z lesa tiše jako když vločka dopadne na závěj. Třmenem pobídne bílého jelena na mýtinu, osvětlenou měsícem v novu, a zamíří k jednomu z horkých pramenů nikdy nemrznoucích jezer pojmenovaných Rodiště jisker nebe, jakmile se ujistí, že ji nikdo z paláce nesleduje. Jelenovy dlouhé nohy vykračují mezi jezírky při tichém zpěvu rolniček na jeho postroji a sedlu, přičemž se jejich zpěv prolétá s cvrlikáním severních slavíků ve zlatomodrých kabátcích a šelestem stromů při lehkém zimním vánku.

Karamelovýma očima sleduje instinktivně okolí, od úsměvu zmrzlých fialových rtů se jí vznáší obláčky, jakmile si namluví pocit bezpečí, kterým se jí prostředí snaží vkrást pod kůži. Nedokázala tomu však naplno propadnout. Neustále se prsty dotýká krátké dýky zavěšené na opasku, kterou si na něj připevnila ve chvíli kdy byla v dostatečné vzdálenosti od osídlení. Podvědomě kontroluje stromy házející stíny, chvílemi zavírá oči, aby skrze cinkot rolniček zaslechla nebezpečí.

„Někomu se jí podařilo vycvičit," poznamená tiše můj společník usazený vedle mě na větvi jednoho ze stromů, který je schovaný za jinými, ale je z něj dostačující výhled.

„Ne dostatečně," konstatuji, když si všímám všech nedostatků, které by ji mohly stát život. „Má odkryté všechny zbraně. Rolničky jsou sice dnes nutností na znamení náležitosti ke dvoru, ale nebezpečné, kdyby jí opravdu někdo sledoval..."

Při krátkém uchechtnutí trhnu pohledem ke společníkovi a všimnu si jeho štiplavého úsměvu. „My."

„Mohl by být někdo další," pronesu tiše podrážděně, když se k ní vrátím pohledem. Vím, že můj společník chce ještě něco dodat, ale předběhnu jej: „Hmm, kdo by taky sledoval lidskou gardistku, která hlídá princeznu, nebo je pobočnice velitele stráží..."

Společník mě lehce strčí do ramene, přičemž mi dojde, že jsem ji ztratil z dohledu. Vědomí toho se mi zakousne do tváře, když si uvědomím že se pomalu blíží naším směrem. Vyhlédla si jedno z menších jezer na okraji mýtiny poblíž, odkud na ní máme lepší výhled. Přitáhne jelenovi uzdu při cinkotu rolniček, přičemž sesedne a podá mu za odměnu pamlsek z kapsy kabátu a nechá zvíře, aby si hledělo svého.

Naposledy se rozhlédne a začne se svlékat.

Dlouhé černé kudrny se jí vynoří z kapuce kabátu. Z tváře si sejme šátek, který ji chránil před mrazem a odhalí křivý modřinou podlitý nos, natržený ret a mizející modřinu na líci. Ruce zbavené rukavic jsou podrápané a zaschlé od krve. Můj společník si díky daru ostrozrakosti všimne několika vytržených nehtů – zlostí mu cukne ve tváři.

Zatínám ruce v pěsti při pohledu na její ztýrané tělo, jakmile nechá sjet z ramen průsvitnou látku overalu ke kotníkům a vykročí z něj na rozehřáté kameny na břehu jezírka. Nové i staré jizvy se jí vryly na zádech do kůže natolik hluboko, že vytvářejí obrazec noční oblohy se srpkem měsíce s několika kometami, které má ve smetanově bílé pleti vytetovaný černou tuží. Jeden ze sadistů z paláce jí okraje ozdobil drobnými zlatými korálky, které házejí drobné odlesky.

Břicho a hruď má posetou čerstvými modřinami – při pohledu na její vystouplá žebra ve vychrtlém těle mi cuknou koutky. Je podvyživená, ale v její tváři nenacházím hlad ani touhu po potravě. Když si všimnu kovového prstence, zdobeného drobnými ametysty s drobnými jehlami zulíbávajíce její krk po celém obvodu, naleznu na svou otázku odpověď.

Sílu očarování vílím zaklínadlem cítím na jazyku – má chuť rtuti a kadidla. Jehly jí do těla pouštějí živiny a také omámení, aby neměla hlad. Z dlouhodobého užívání opiátu v jehlách se jí žíly v těle zbarvily do purpuru a její tělo připomíná hadrovou panenku prošívanou nití, která jí dělí od rozkladu.

„Zaslouží si smrt z rukou Xaxg," pronese potichu společník vedle mě, když odtrhne pohled od jejího zdevastovaného těla, kterým připomíná spíš kus ušpiněného hadru.

„Xaxg? Jsi mírný příteli. Zasloužili by si soud z rukou Aermt až přijde," dodám jedovatě se snahou v sobě utišit vztek v hlase.

Na chvíli k sobě sevřu oči a vyšlu modlitbu na místo kam odcházejí mrtvé duše nás všech – do Axqilu – neboť smrt je jen vysvobození z našich těl, které v náručí chová patronka smrti Axeen, která stojí po boku každé matce při porodu, protože v ten okamžik se nachází na hranici života a smrti i rozumu, který nemá ve světě místo.

Když otevřu oči, vidím ji po krk potopenou ve vodě. Opatrně si z krku sundává zrůdný jehelnatý prstenec a odloží jej na břeh. Pocítím úlevu, kterou zrcadlí její úsměv, než se potopí do horké vody, která ji v sobě na chvíli sevře v mateřském objetí, které nabízí pramen z hlubin země.

Při vynoření je její tvář zbavena pohmožděnin, když lehce přitlačí dlaněmi na nos, narovná se. Její tělo se chová jako těsto, které zaceluje nové i trochu starší rány. Prsty přejíždí a hněte bolavá místa, která si její péči zaslouží. Síla z hlubin země jí léčí a zaceluje rány, žíly v těle se ztrácí a objem jejího tělo nabývá. Když se z části vynoří z vody kosti už nejsou vystouplé, ale schované pod kůží.

Přestože se usmívá a prohlíží si uzdravené tělo matkou severu Baslanw, ví že staré dlouholeté jizvy na zádech by ji nedokázala vyléčit. Jed z prstence se jí do zad zažral příliš na to, aby jej dokázala ze sebe dostat.

Dívka vzhlédne k nebi, když zaslechne halas podobný meluzíně.

Můj společník sebou trhne a vzhlédne taktéž, zatímco já sleduji klidný les pod námi.

Několik zlatých skoro až ohnivých blesků se zaleskne na nebi. Propletou se mezi hvězdami tvořící pavučinu sítě tiše, aniž by zaznělo zadunění hromu. Semknu k sobě rty a vjemy se snažím najít pnutí energie ostatních společníků v okolí. Odpovědí mi je několik dalších zlatých blesků na obloze a postupně se zvedající vichr, který i přes ochranné zaklínadlo místa zavíří hladinami jezer.

Kývnu na společníka a tiše se dopadneme do sněhu a stíny se kolem nás semknou.

„Ještě není správný čas," poznamenám trpce, když si všimnu vzpurného výrazu přítele, jehož vlasy se mu zavíří kolem tváře, když nesouhlasně zavrtí hlavou.

Ozve se prudké zahřmění, zem se otřese až ze stromů popadá sníh, který od nás odkloním na stranu mávnutím ruky a spustím kolem nás ochranou kopuli, která nás ochrání před prudkým větrem a otřesy země.

Ve společníkových očích zaplane vztek, který by člověka dokázal stejně jak uhranout, tak může přinutit splnit jeho nejhorší přání, aniž by se mu dotyčný vzepřel. Trpce se uchechtne, když vichřice v okamžik umlkne. „Nikdy není správný čas, dokud si neuvědomí, že je už pozdě, příteli."

„Proto tu jsme," odmlčím se směrem k mýtině a zahlédnu dívku, jak se rychle obléká do koženého bojového obleku a snaží se svázat si dlouhé vlasy do praktického uzlu. Zvlním rty do úsměvu a odhalím špičaté zuby ostré jako jehly, kterými se můžeme s mým přítelem pyšnit. Ve vzduchu zavětřím spálené maso, zaslechnu v dálce řev i prosby o slitování, či poslední modlitbu pro Xaxg a její Ďasy.

Na tváři se mi rozlije úsměv zadostiučinění, který si s přítelem vyměníme.

„Už je pozdě."