Nekonečný příběh

4. Alexander

„Nebude jí to vadit?" zeptal jsem se asi po sté, když jsem s Joshem kráčel chodbou.

Josh pokrčil rameny. „Uvidím. Doufám, že ne."

Prohrábl jsem si vlasy a povzdechl si. Měl jsem jet s Joshem domů, ale když jsem si uvědomil, kdo s náma ještě pojede, přešla mě dobrá nálada. Ne, že bych Cassandru viděl nerad, spíš jsem nevěděl, jestli to nebude problém pro ni.

Už z dálky jsem ji viděl, jak stojí u skříněk. Její vlasy nešly přehlédnout. Dívala se do telefonu a zřejmě čekala, až Josh přijde.

„Cass," oslovil ji, když jsme přišli blíž a ona si nás pořád nevšimla.

Na svoje jméno ale zareagovala a zvedla hlavu. Když si všimla, že Josh není sám, zvedla tázavě obočí.

„Alex jede s náma, nevadí ti to?"

Cassandra se na mě krátce podívala a v očích se jí něco mihlo. Pak zavrtěla hlavou. „Proč by mi to mělo vadit?"

Josh se ušklíbl. „Jen se ptám."

Jeho sestra jen protočila oči, odlepila se od skříňky, o kterou se opírala a rozešla se směrem k východu.

Otočil jsem se na Joshe, ale ten jen se smíchem kroutil hlavou a vydal se stejným směrem. Neváhal jsem a hned jsem ho dohnal. Cassandra šla pár metrů před náma a já si připadal jak největší úchyl, jelikož jsem ji očumoval. Ne nějak perverzně, spíš jsem pořád nemohl uvěřit, že je tady.

Všichni tři jsme došli k Joshovu autu a já tak napůl čekal, kam si Cassandra sedne. Nevěděl jsem, jestli chce sedět vepředu nebo vzadu. Měl jsem chuť si dát pořádně do huby, ale nakonec jsem nad sebou a svou tupou hlavou plnou tupých myšlenek jen protočil oči.

Josh, jakoby četl moje myšlenky, se podíval nejdřív na mě a pak na svou sestru. „Ségra, kde chceš-"

Josh to ani nestihl doříct a Cassandra dosedla na zadní sedadlo. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo radši držet hubu. Rozhodl jsem se pro to druhé.

Já a Josh jsme taky nasedli do auta a konečně se rozjeli pryč od školy. Neměli jsme moc hodin, ale i to mi stačilo, abych začal cítit otráveně.

Koutkem oka jsem se podíval do zpětného zrcátka na Cassandru. Nevšimla si mě, což bylo dobře, protože jsem ji nechtěl pozorovat, jak všichni ostatní ve škole.

Občas jsem měl chuť se taky sbalit a odjet daleko odsud, tak jako to udělala ona. Měla sice svoje důvody a ty byly docela vážné, ale i já jsem měl svoje. Bylo mi jasné, že ať už byla kdekoliv, tak ji to místo změnilo. Možná se tam měla mnohem líp, než tady. A já, i když to znělo sobecky, jsem to chtěl taky.

Nedošlo mi, jak dlouho na ni zírám, dokud nezvedla hlavu. Naše oči by se setkali, nebýt mých rychlých reflexů. Rychle jsem se podíval jinam, ale nakonec jsem si stejně řekl, že to musela vidět. Už to bylo jedno, protože si beztak myslela, že jsem idiot.

Josh celou cestu něco vykládal a já se snažil mu odpovídat a nemyslet na dotyčnou, sedící za mnou. Cassandra se do konverzace nijak nezapojila, což mě vůbec nepřekvapilo.

Konečně jsme dojeli k domu Jonesových. Nevypadalo to, že by byl někdo doma, protože auto jejich rodičů nestálo na příjezdové cestě. A když jsme vešli dovnitř, uvítalo nás taky ticho.

„Máš hlad ségra?" zeptal se Josh, když jsme vešli do kuchyně a Cassandra jen prošla kolem.

„Ne, budu nahoře."