Andrej Babiš a kámen poplatků

Kapitola I

Pan a paní Dusičnanovi z kůlny na dříví číslo 69 v Nádražní ulici vždycky hrdě prohlašovali, že nikdy nechodí k volbám.
Pan Dusičnan byl zbytečným zaměstnancem obchodu s vrtačkami, jejíž provozovatel neměl ani živnostenský list. Byl to nízký, vyzáblý chlapík, který měl tři brady a hitlerovský knírek. Paní Dusičnanová byla tlustá blondýna s téměř stejným knírkem, jaký nosil její manžel.
Dusičnanovi neměli nic, co si přáli, přesto však skrývali veliké tajemství, které by mohlo zničit jejich už tak špatnou pověst. Měli strach, že by se snad někdo dozvěděl o Babišových. Paní Babišová byla sestra paní Dusičnanové, už několik let se však neviděli. Paní Dusičnanová zastávala názor, že zpřetrhání vazeb mezi Paní Babišovou a její rodinou je jedině dobře. Dusičnanovi věděli, že Babišovi mají také malého synka, ale nikdy ho neviděli. Ten kluk byl dalším důvodem proč se nestýkali. Nechtěli totiž aby přišel do kontaktu s jejich vlastním synem - Debilovičem.
Osud jim ale nepřál, a Babišovi náhle zemřeli. Na krk jim hodili svého syna Andreje, o nějž se teď museli starat, přestože tušili jak to s ním dopadne. Ovšem od toho, co z něj mohlo vyrůst se drželi dál. Vychovali ho jako normálního člověka.
O deset let později, přesně na den, kdy měl Debilovič narozeniny mu Andrej nedopatřením podstrčil volební prospekty. U Dusičnanových kvůli tomu zavládl nevídaný chaos. Pan Dusičnan na Andreje řval o tom, jak by se měl správně chovat. Paní Dusičnanová měla co dělat, aby neomdlela. A Debilovič celý vyděšený zběsile pobíhal po obýváku.
Andrej z toho byl patřičně zmatený. Ty prospekty se mu najednou objevili v ruce. Nemohl přece za to, že si jich jeho bratranec Debilovič všiml.
Chudák Andrej ale nemusel tápat dlouho. Ještě ten večer mu přišel e-mail. Než si ho ale stihl přečíst, Pan Dusičnan ho vymazal a vzal mu i notebook. Další den ráno mu Česká pošta přivezla zbrusu nový Macbook. Znovu chtěl otevřít e-mail, ale Pan Dusičnan byl opět rychlejší.
Takhle to šlo ještě asi týden, než Paní Dusičnanová rozhodla, že si ze dveří sundají papír s jejich popisným číslem, tak je Česká pošta určitě nenajde.
Pošťačka je sice nenašla, ale za to do jejich obydlí zavítal jiný host - obtloustlý mužík s pravým italským knírkem.
,,Bongiorno," zpustil ten chlápek.
,,Jmenuju se Jirka Babica, a jdu si pro Andreje."
Jmenovaný se už nadechoval k odpovědi, když v tom ho přerušil Pan Dusičnan: ,,My vám ho nedáme. Žádný podvody studovat nebude," prohlásil rozhodnutě.
,,Podvody? Jaký podvody?" zeptal se Andrej.
,,Přeci ,,ty" podvody," řekl Babica nechápavě.
,,Řekl jsem, že nikam nepůjde!" vyjel Pan Dusičnan znovu.
Babica ho ale ukázkově ignoroval a svou pozornost věnoval pouze Andrejovi.
,,Víš," začal vysvětlovat, ,,Já pracuji jako kuchař ve Škole podvodů a politiky v Úplatkovicích."
,,Úplarkovicích? Co to sakra je?" ptal se Andrej znovu.
,,Úplatkovice jsou ta nejlepší škola pro politiky. Politiky, jako seš ty."
,,Cože? Já a politik? Ale politikové přece neexistují."
,,Samozřejmě že existují. Tvoji rodiče byli také politici."
Babica podal Andrejovi svůj iPhone, aby si mohl přečíst e-mail o přijetí do Úplatkovic. Ten na displej nevěřícně kulil své oči. Po chvíli dumání uznal, že to asi bude pravda a i přes hlasité protesty Dusičnanových s Jirkou Babicou odjel.

*****

,,Babico, kdo je to ten Kalousekmort?" položil Andrej další otázku.
Babica mu totiž zrovna vyprávěl o jeho mrtvých rodičích. Mluvil o tom, jak se obětovali, aby Andreje uchránili před zlým Kalousekmortem. Mluvil o tom, jak ho přivezl k Dusičnanovým krátce po smrti Pana a Paní Babišových. A v neposlední řadě mluvil o Úplatkovicích.
,,Však jsem ti to už vysvětloval, vzpomínáš?" povzdechl si utrápeně Babica.
,,Sorry jako," omluvil se Andrej.
,,To je teď jedno, pojď, musíme si zajít do banky."
,,Ok," odpověděl mu Andrej s klidem.

*****

Bankéř je vzal k Andrejově bezpečnostnímu sejfu. Tam zadal šestimístný kód, který rozhodně nebyl 1, 2, 3, 4, 5, 6 a vešel dovnitř. Přesně jak časopis Forbes odhadoval - v sejfu se nacházelo 4,4 miliardy amerických dolarů. Andrej si nadšeně vzal pár svazků bankovek, a pak i s Babicou navštívil další sejf. V tom se ukrýval malý igelitový pytlík, který obaloval jistý předmět o tvaru průměrné brambory. Babica mu ale nechtěl prozradit co to je, a tak se tím Andrej už víc nezaobíral.
Dále na Pochybné ulici nakoupili všechny potřebné pomůcky do Úplatkovic, jako třeba řečnický pultík, nebo nízké IQ.
Všechno se vešlo na vytuněný segway. Andrej se následně s Babicou rozloučil a i se segwayem procházel nádražní halou. Odjížděli z bezejmenného nádraží v Libici nad Cidlinou. Tedy měli by odjíždět. Andrej ale i přes fakt, že v Libici je jenom jedno nástupiště, to správné nemohl najít. Po chvíli však potkal milé vyhlížející drogovou dealerku a na cestu se jí optal.
,,Ach zlatíčko," spustila dealerka, ,,nástupiště je přímo támhle."
,,Tady můj syn Don jede do Úplatkovic taky poprvé."
Don na něj rozpačitě kývl, ale to už dealerka zase začala mluvit.
,,Tohle je Marcus a tohle Martinus," ukázala na siamská dvojčata vedle Dona. ,,Tohle je Žersi," pohodila rukou na druhou stranu. ,,A támhle to je moje dcera Angela, ale ta ještě do Úplatkovic nejede. Všichni jsou to moje vlastní děti, ale každého mám s jiným mužem, takže mají rozdílná příjmení," dodala dealerka.
Andrej se jen slušně rozloučil, a už nastoupil do osobáku s Donem, Žersim, Marcusem a Martinusem.
Vlak se zahoukáním opustil místní nádraží a vyrazil vstříc Úplatkovicím.