Pískožrouti

Cesta do Damašku

Ještě před odletem jsem dostal skoro sto tisíc a za ně jsem si měl koupit výstroj, boty, jídlo, cigára... prostě všechno co není v Damašku nebo se to obtížně shání. Takže jsem vyrazil na nákup. A nákup to byl tak velkej, že jsem musel připlatit za extra váhu zavazadel... dvou. A přitom jsem do Prahy jel jen se sportovní taškou přes rameno. Jo všechny moje osobní věci, na kterejch mi kdy záleželo, se vešli do jedný malý, posraný sportovní tašky. Bylo mi z toho na nic.
Jediný věci, který jsem si s sebou chtěl opravdu vést byla fotka Nancy, mamky, psa a náhrdelníky, na který jsem si prostě zvyk. Taky tam byli nějaký věci jako je oblečení, ale stejně jsem si většinu koupil novou.
Utratil jsem skoro všechny prachy a za zbytek si koupil jídlo, pití a cigára. No dobře... dva kartony. Nemohl jsem se smířit, že bych neměl svoje oblíbený camelky, jenže to jsem ještě netušil, že si budu muset hodně rychle zvykat.
Můj další omyl se ukázal hned po přistání v Egyptě. Tou dobou tu všichni byli posraný, protože se tam ukázali islamisti. Jeden magor se odpálil před týdnem pod sfingou a zabil plno lidí. A nikdo nevím, jestli se po ulicích nepotuluje ještě nějakej debil ve vestě s výbušnou povahou.
Chtěl jsem se zeptat, kdy mi letí letadlo do Damašku, ale nikdo se na mě ani nepodíval. Myslel jsem, že je to kvůli tomu, že, vypadám jako klasickej tupoun na dovolený. Měl jsem na sobě Khaki kraťasy, tašku přes rameno a nohou kufry. Jenže jsem musel vypadat jako dobrej debil a každýmu jsem musel bejt podezdřelej. Na rameni se do okolí smála smrtka (Jeden dárek co jsem si dostal k 18 od kamarádů), čerstvě narostlé vousy (no teda spíš sem tam chlupy okolo huby) a hlava oholená skoro do hola až na pruh vlasů přesně uprostřed.
Nikdy mi moc nevadili jiný kultury, rasy nebo náboženství, ale teroristy z hloubi duše nenávidím. Je mi jedno, jestli jsou to islamisti, irové nebo Čečenci. Bylo mi to jedno, nenáviděl jsem je stejně. Dokonce jsem si ze začátku myslel, že jsem tenhle kšeft přijal kvůli tomu, že jsem chtěl bojovat se zlem, ale ve skutečnosti mě sem zahnala nuda a vidina velkejch peněz. Jenže ta hodina v Egyptě mi otevřela oči.
Arabsky jsem uměl fráze jako: polož ten kvér na zem, otoč se a vypadni nebo... a kolik stojí tahle štětka?, prostě samý důležitý věci. Upřímně jsem začal doufat, že se domluvím alespoň anglicky, ale když jsem na chlapa kolem 40 za přepážkou spustil, kdy a odkud letí letadlo do Damašku, vynadal mi do velloudomrdců a matkoprzitelů. Tomu jsem naštěstí rozuměl. Česky jsem ho poslal do hajzlu a šel hledat terminál, odkud se dostanu ke svý jednotce.
Po necelý půl hodině hledání jsem narazil na jednu letušku, která odmítla pustit opilce do letadla a ten se tam přes ní snažil dostat. Letuška volala o pomoc na ochranku, ale ti kreténi se jí jen vysmáli, přece nebudou pomáhat ženský ne?
Opakoval jsem si, že to není můj problém, ale můj mozek se přepnul do ochranářskýho režimu a vyrazil jsem jí na pomoc.
Vožungr, který se snažil dostat do letadla, si mě všiml a můj zjev ho musel tak vystrašit, že si nasral do kalhot a utekl pryč.
Ukázalo se, že se ta letuška jmenuje Helen. Helen byla malá drobounká blonďatá Švédka, která mi učarovala. Nějak jsem vykokotal, že to je samozřejmost a zeptal se, jestli by mi neukázala, kde zjistím, odkud mi to letí. Usmála se a já věděl, že jí chci dostat.
Domluvila si kamarádku, která za ní zaskočila, a pomalu jsme šli přes halu k mému terminálu. Byl jsem rád, že jdeme daleko, protože se mi vrátilo sebevědomí a začal jsem na ní dělat. Asi jsem se jí taky líbil, protože moje ruce pocítili její ladné, náhodné dotyky. Byla dokonalá. Kousek před mým terminálem jsem jí pozval na kafe. S díkem přijala a společně jsme si vychutnali snad nejdražší kávu v mým životě. Během pití předražený břečky jsem se jí přiznal, že jdu do války, že se nemusím vrátit (od huby se mi muselo nehorázně prášit) a že bych jí rád poznal i jinak. Začervenala se, ale souhlasila, protože nemá nikoho (kecala stejně jako já, měla opálený snubák na prstu.
Zapadli jsme na záchodky, kde jsem se s ní zamknul do kabinky. Začalo to nevinnými dotyky, které pomalu, ale jistě přešli do divokýho orálu. Měl jsem pocit, že to nevydržím, a tak jsem jí opřel o hajzl a začal jí to dělat ze zadu prstem. Odpočinul jsem si a přitom mi ještě víc ztvrdnul. Vrazil jsem to do ní zezadu, hezky tvrdě a přirážel, dokud jsem skoro nebyl. Pak jsem jí otočil a postříkal ksicht. Vypadala spokojená a já taky.
Při pohledu na hodinky jsem málem dostal infarkt. Mrdali jsme 20 minut. Řekl jsem jí něco v tom smyslu že má vypadnout, že musím jít. Dívala se na mě s otevřenou hubou, do který jí stékala moje mrdka. Byla fakt sladká, ale já neměl čas na druhý kolo. Musel jsem na letadlo. Musel jsem vstříc osudu.